Pravá podoba lásky

Na střední škole jsem pracovala v květinářství. Byla to brigáda při studiu, kterou jsem si přivydělávala na věci, které mi rodiče nemohli nebo nechtěli koupit.

Byla jsem holka z baráku a odmalička jsem byla zvyklá pomáhat rodičům se zahradou. Maminka byla nadšenou pěstitelkou okrasných květin, a přestože pracovala jako kuchařka, vázala pro sousedy a známé kytice, věnečky a různé květinové vazby. Byla to zase její práce navíc, kterou pomáhala rodině v těžkém období. Měla hodně práce především na Dušičky, na MDŽ, svátek sv. Valentýna a na Den matek. A já coby náctiletá jí pomáhala. Proto jsem v květinářství uspěla, když mě paní majitelka testovala, jestli dokážu udělat i náročné květinové vazby.

Práce se mi moc líbila. Dokonce tak, že jsem uvažovala o tom, že ukončím studium a v květinářství zůstanu. Pak jsem si ale řekla, že přinejmenším maturita je nutností.

Opravdu dojemný zážitek jsem měla v době před sv. Valentýnem. Lidé chodili do květinářství už den předem a skupovali květiny jako diví. Na Valentýna pokračovali. Ten den jsem vyprodala naprosto vše. Podobně tomu bylo i v ostatních provozovnách. Na MDŽ je počet zákazníků roky stejný, ale s Valentýnem to je každý rok jinak. Jako by se lidé jeden rok rozhodli potěšit svou lásku a další rok nadávali na to, že je to původem svátek z Ameriky a nebudou ho slavit. Nebo že by láska jeden rok byla a další ne? I věkový průměr nakupujících se na Valentýna výrazně liší. Většinou jsem měla jen mladší zákazníky, jindy si pro kytičku přišli i lidé starší mých rodičů.

A tenkrát, když jsem už na prodejně neměla ani kytičku, přišel do květinářství starý pán. A že si přeje kytičku. „Pane, já už tady ale nic nemám, vše je vyprodané.“

Pán posmutněl. A že prý ani nevěděl, že tento den se slaví svátek zamilovaných. Prý mu to řekl jeho vnuk. A tak se rozhodl dát taky kytičku své Aničce.

„A nemáte tu ani nějaké polámané? Mé Aničce by to nevadilo. Ona by to ani nevnímala.“

Nechápala jsem. Jak by to nevnímala?

„Ona by ani nevěděla, že to je z lásky. Ona mě už dlouho ani nepozná.“

Dívala jsem se na muže, jako by sem spadl z Měsíce. Copak je možné, že někdo tak starý má ženu, která ho nepozná? Žili spolu určitě spoustu let. O tom mě muž brzy přesvědčil. Vyprávěl mi o své ženě, s kterou vychovali tři děti. Mají už pět vnuků a dva pravnuky.

„Od doby, co onemocněla, nepozná už ani je,“ vzdychl pán. Jeho žena trpěla stařeckou senilitou, trápila ji Aizhamerova choroba. „Je to ale moc hodná žena, nikdy bych ji neopustil.“

Taková láska se už nevidí. Dnes, kdy se často lidé rozchází kvůli banalitám, zajímá je pouze majetek, jeden druhého podvádí a opouští se třeba jen kvůli tomu, že žena přibrala nebo muž ztratil vlasy, stojí tu důkaz opravdové čisté lásky.

Šla jsem do zázemí prodejny, kde byly odpadkové koše. V nich bylo pár vyhozených polámaných karafiátů. Vybrala jsem z nich několik slušných kytiček, převázala je stužkou a podala je muži.

„Dejte jí aspoň toto,“ podala jsem muži smutnou kytičku. Pán mi ji chtěl zaplatit.

„Není za co platit, byly na vyhození. Tak udělají aspoň radost,“ řekla jsem. Pán mi hodně děkoval. Na odchodu jsem ho poprosila o adresu. Tušila jsem, že doma v maminčině skleníku najdu nějakou krásnější květinu. Maminka pěstovala květiny i přes zimu, navíc pomalu už vylézaly sněženky.

Ještě ten den jsem přinesla pánovi úplně jinou kytici. Byla v lecčems krásnější, než ty, které jsem dva dny prodávala v květinářství. A byla darovaná z úcty. Z úcty k člověku, který svou lásku neopustil ani v čase, kdy si ho už nepamatovala a nevěděla, kým sama je. Tak taková je láska…

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete