Psal se rok 1982, měla jsem za sebou první ročník na střední škole a zároveň první rok studia němčiny. Tatínek dostal výměnný poukaz pro celou rodinu do NDR, a tak jsem se těšila, jak své nově nabyté znalosti uplatním. Jako jediná vládnoucí tímto jazykem jsem získala i právo sedět vedle tatínka vpředu v autě a plnit funkci navigátora a tlumočníka.
Svoji prudkou inteligenci jsem předvedla hned na česko-německé hranici, kdy se mě celník přátelsky zeptal, kam že to na ty prázdniny jedeme a moje odpověď byla, že do NDR. Tatínek se chytil za hlavu a naznačil celníkovi, že jeho druhé dítě - bratr, tak pitomé není. Tak jsem upřesnila, že jedeme k Berlínským jezerům, lovec pašeráků nás propustil a my jsme vyrazili vstříc nevšedním zážitkům.
Berlínská jezera jsou krásná, čistá voda, písečné pláže, lesy okolo, hotýlek byl také pěkný, všechno mělo jen jednu malou chybičku - všude se kupodivu mluvilo jenom německy. Recepční oslovil tatínka - hlavu rodiny a ten ukázal prstem na mě a pravil česky: "Mluvte na ní, vona umí." Recepční spustil tedy vodopád svých slov na mě a já jsem z toho zachytila jenom slova ručník, večeře a klíč. Ale s vydatnou pomocí slovníku jsem nakonec přece jenom rodinu ubytovala, pochopila i způsob výběru jídla a jiné drobnosti.
Pravda, z jídelního lístku jsem spíše hádala, takže jsme si pak jídla prohazovali s tím, že já jsem vždycky dostala to nejhorší za trest, že jsem v hodinách němčiny měla dávat větší pozor, jak upřesnil tatínek. Ale i na něho došlo. Při výletu do nedalekého městečka si na parkovišti zabouchl klíče do auta. "Jdi a najdi drát," poručil mi a já jsem s prohlášením, že se na německých náměstích běžně válejí dráty, odešla plnit rozkaz. Měla jsem štěstí, drát jsem našla. Tatínek se chvíli šťoural drátem v zámku auta, ale nedařilo se. "Jdi najít opraváře," poručil znovu. Tentokrát mě podpořila maminka a šla se mnou. Autoopravnu jsem také našla, vysvětlila jsem, že na parkovišti je auto a klíče jsou v tom autě. Opravář se jen zeptal, jaké je to auto, a když jsem odpověděla, že modré, maminka mě mírně nakopla a česky mu odpověděla, že Škoda. Naštěstí rozuměl jen jí, zasmál se, vzal drát a šel nám na pomoc. Auto otevřel asi za 20 sekund a my se jen dohadovali, jaký je asi skutečný způsob jeho obživy.
Dovolená utekla jako voda a my jsme se vraceli domů. Naši ještě za poslední peníze zakoupili bratrovi skládací kolo, vyplnili jsme celní prohlášení a přijeli na hranici. Německá celnice, dáma rozměrů tankové lodi, prolétla očima naše celní prohlášení a zaparkovala na slově kolo. "Was is das, kolo?" "No, kolo, takový malý kolečko, úplně malý," snažil se česky vlichotit tatínek. "Aha, ja, natürlich, gut, aber, clo!!!!" řekla s kamennou tváří celnice. Tatínek vytáhnul z kapsy poslední drobné a natáhl ruku, aby si milostivá vybrala. "Sto mark," řekla celnice česky, vědoma si své převahy. Tolik jsme pochopitelně už neměli, pro nás to tedy znamenalo odjet do Prahy, tam si v bance koupit další marky, jet zpět na celnici a proclít naše malé kolečko. Taková tenkrát byla praxe. Celnice odešla pro formulář a mezitím k nám přistoupil mladý český celník. "Vy jste až z Prahy? " zeptal se zúčastněně. "Tak jeďte, ale rychle!!" Naše škodovka vyrazila s razancí závodního lotusu a ďábelskou rychlostí 60 km/h se řítila ku Praze.
Na dovolenou v NDR jsme všichni dlouho vzpomínali a tatínek všem vypravoval, jak se v Německu v pohodě domluvil i česky.
ChytráŽena.cz