Pražská zeleň - park Maxe van der Stoela

Ve starších mapách nehledejte, vznikl teprve nedávno, na dohled od Pražského hradu v místech, kde se nacházela zahrádkářská kolonie a následně staveniště tunelového komplexu Blanka. 

Nejprve k názvu parku. Max van der Stoel (1924-2011) byl nizozemský politik, diplomat, vysokoškolský pedagog a soudce. Byl první zahraniční politik, který se setkal s některým z mluvčích Charty 77. Konkrétně s profesorem Janem Patočkou a toto setkání se uskutečnilo 1. března 1977 v hotelu Intercontinental. Je sympatické, že se oba pánové setkávají i zde, byť symbolicky, neboť park Maxe van der Stoela tečuje ulice Patočkova.

Přijedete-li tramvají na stanici Hládkov, máte 2,5hektarový park přímo před sebou. Na první pohled působí jeho přední část trochu pustě, neboť byl osazen teprve před dvěma roky, a musíme dát stromům a keřům více času, aby se rozrostly.

Nechybí zde dětské hřiště ani umělý potůček s vodními prvky. Ty jsou velmi populární, vždyť kdo by odolal možnosti zastavovat, přesměrovávat a vypouštět tekoucí vodu! A kdo by při pohledu na bosé děti, cachtající se v kamenném korytu, s trochou nostalgie nezavzpomínal na stavění přehrad a mlýnků na potoce? 

V západní části parku je vybudovaná vodní plocha obložená kameny. Příjemné relaxační místo však trochu kazí kvalita vody v rybníčku (v době naší návštěvy bylo delší dobu sucho).

Zatím jsem nezmínila, že se nacházíme blízko bývalých městských hradeb a zároveň v místě, kudy protéká potok Brusnice. Ten začíná svou sedmikilometrovou pouť u Břevnovského kláštera (připomeňme si setkání knížete Boleslava II. s biskupem Vojtěchem) a pak střídavě mizí do trubek pod zem a zase vyvěrá na povrch, aby napájel řadu rybníků a nakonec pod Strakovou akademií vyústil do Vltavy.

Zde před hradbami byly jeho vody, v případě ohrožení, v minulosti využívány k zatopení prostoru, aby tak ztížily či znemožnily útok dobyvatelů.  

 

Z hradeb směrem do parku vystupují v těchto místech dva bastiony, pětiúhelníkové součásti opevnění, mající tvar šipky směřující ven do hradebního příkopu. Měly usnadňovat obranu, respektive lépe chránit patu hradby.  

V rohu hradeb za rybníčkem, u bastionu č. X, si můžeme prohlédnout skromné pozůstatky hřbitova pražského dělostřeleckého pluku. Vznikl za panování císaře Josefa II., který v rámci svých osvícenských reforem zakázal pohřbívání kolem kostelů uvnitř města, a byly zakládány hřbitovy mimo městské hradby. Podrobnější zkoumání zašlých nápisů napovídá, že kromě důstojníků posádky zde byli pohřbíváni i jejich rodinní příslušníci, a to až do roku 1906, kdy byl hřbitov zrušen a postupně ho pohltila zahrádkářská kolonie. Volně stojící náhrobky se nedochovaly, i náhrobní desky vsazené přímo do hradeb pomalu podléhají času.

Věnujeme-li se prohlídce mohutných hradeb pečlivěji, všimneme si cihlami zazděného obloukového portálu z velkých kamenů. Jedná se o tzv. poternu. Název pochází z francouzštiny a znamená „tajná výpadová branka pevnosti“.

Nebo zazděných vstupů, které připomínají, že zde za II. světové války byly protiletecké kryty a pokud zvedneme hlavu, podaří se nám na bastionu vyhledat zvláštní útvar připomínající střílnu. Jedná se o odvětrávání krytu.

Procházka parkem nezabrala mnoho času, a tak zvažujeme, kudy dál. Protože na nás přes stromy jukají věže svatovítské katedrály, nabízí se cesta právě tímto směrem. Jít o víkendu a v hlavní turistické sezoně přes Hrad? Ani náhodou! Ale prokličkovat na Nový svět a do Jeleního příkopu, kde je i v parném dni příjemný chládek, to je nejlepší varianta. Podrobnější popis těchto půvabných, a na „matičku Prahu“ nečekaně klidných míst, naleznete v mém starším článku zde:
Přes Nový svět do Jeleního příkopu

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz