Pražská zeleň - Thomayerovy sady

Thomayerovy sady nalezneme v centrální a zároveň nejstarší části pražské Libně. Nesou název svého tvůrce, Františka Thomayera, významného zahradního architekta a bratra lékaře Josefa Thomayera. František Thomayer byl mimo jiné autorem parkové úpravy Karlova náměstí, zahrady okolo Strakovy akademie, působil i v dalších českých městech.

Historie sadů je spjata s historií Libeňského zámečku, postaveného na místě původní tvrze. Prošla jím řada historických událostí; byl užíván jako letní sídlo staroměstských purkmistrů, pobývala zde řada významných osobností např. císařovna Marie Terezie, později císař Josef II. nebo zde přespal před svou korunovací na českého krále císař Leopold II.

Za morových epidemií či válek sloužil jako špitál, také jako výchovný ústav pro mravně narušenou mládež.

Po 2. světové válce sídlo ONV, nyní Úřad Městské části Praha 8.

Libeňské stráně byly v době Karla IV. osázeny vinnou révou, ale vinice zpustošily války, význam Libeňského zámku upadal a důstojné úpravy se zanedbaný vrch dočkal až poté, co byla roku 1898 Libeň povýšena na město a roku 1901 připojená k Praze.

Vycházku je vhodné zahájit v parčíku před Libeňským zámkem a pak sestoupit do údolí Rokytky (ulice U Českých loděnic). Pokud chceme Thomayerovy sady podrobně poznat, bude nám dobrým průvodcem místní naučná stezka

 

Jednou z prvních zastávek je Löwitův mlýn.

Některé prameny datují vznik mlýna do 13., jiné do 16. století, jeho současná podoba pochází z roku 1747. Název je odvozen od Jáchyma Löwita, který mlýn koupil roku 1883 a nechal přestavět na pekárnu. V 50. letech 20. století objekt využíván jako sklad brambor, později jako sklad divadelních rekvizit (Divadlo S. K. Neumanna, nynější Divadlo pod Palmovkou).

V roce 2001 nechala Městská část Praha 8 stavbu kompletně zrekonstruovat. Rok poté tudy prošla povodeň a mlýn zaplavila až po střechu. Skupina nadšenců se snaží o jeho znovuoživení formou pořádání kulturních a společenských aktivit. Držme jim palce.

V místě, kde se Rokytka vlévá do Vltavy si připomeneme srpen 2002, kdy Prahou prošla již zmíněná ničivá povodeň a zaplavila Karlín, Smíchov, Libeň, Kampu, Troju a ZOO se Stromovkou až do výše 5 metrů. Následně vybudované protipovodňové dílo v ústí Rokytky se skládá z betonové zdi, mohutných vrat, která slouží k uzavření Rokytky a přístavu a přečerpací stanice.

I přes tyto brutální zásahy, i říčka samotná už je pouhou stokou, svázanou betonovým korytem, zde úspěšně přežívají nutrie. 

Když je „okurková“ sezona, vždy opráší nějaký novinář či reportér téma nutrie v metropoli a na chvíli rozvíří hladinu veřejného mínění. Na rozdíl od nich, si nutrie vesele čeří hladinu rybníků a řek celoročně, a názory jejich zastánců i odpůrců zcela ignorují. 

Další zastavení naučné stezky seznamují s historií Libně, místními památkami, geologií území a překvapivě pestrou faunou a florou. V horní části parku se nachází pomník Františka Thomayera.

Chceme-li uvést významné osobnosti spjaté s Libní, určitě nás jako první napadne spisovatel Bohumil Hrabal, který zde prožil nemalou část svého života a umístil sem děj několika svých knížek. 

Poněkud stranou zájmu zůstává Eduard Štorch, kterého známe především jako amatérského archeologa a spisovatele knih pro mládež. Ten právě v libeňských spraších našel kosti mamuta a Bílá skála, zmiňovaná v románu Lovci mamutů, se nachází nedaleko, ve skalnatém údolí Vltavy pod nemocnicí Bulovka.

Eduard Štorch byl také pedagog. Kritizoval nešvary českého školství, mj. i to, jakým způsobem se v té době (dvacátá léta 20. století) stavěly velkoměstské školní budovy, monumentální a ponuré, odloučené od přírody, se zaprášenými nevětranými tělocvičnami. Aby vyvedl děti z dusného a špinavého města na vzduch a slunce, vytvořil na Libeňském ostrově  osobitý vzdělávací projekt, který pojmenoval Dětská farma.  O tom, jak hluboce byl Štorch přesvědčen o správnosti své myšlenky, svědčí i fakt, že potřebné peníze získal prodejem svých archeologických sbírek.

Nájemní smlouva z 20. dubna 1926 uvádí pozemek ve výměře 73 arů 16 m2, velkou ovocnou zahradu (70 stromů), zelinářskou zahradu, lučinu, hřiště, tábořiště, stromovím a keři zarostlé pobřeží, pískoviště a rozsáhlé koupaliště (120 m délky).

Na úpravě areálu i budování přístřešků se podíleli samotní žáci, a že jim tato škola v přírodě po všech stránkách prospívala, je zřejmé.

Své zkušenosti shrnul Štorch v knížce Dětská farma, která vyšla poprvé a naposledy v roce 1929, ale dá se díky činnosti iniciativy Otevřeno, dohledat v elektronické podobě na internetu. 

Od řeky vystoupáme Thomayerovými sady na nedalekou vyhlídku. Pod námi je Libeňský ostrov, kdysi pěkný kus čisté přírody a dětský ráj. Dnes tu můžeme hodnotit novodobou architekturu. Ale nic nám nebrání připomenout si některé Štorchovy pedagogické myšlenky. Je s podivem, jak jsou stále aktuální: „Na prvém místě musíme zabezpečiti zdraví mládeže. Začneme obrodou tělesné výchovy a hygienickou úpravou našeho školství.“

Nebo popřemýšlet nad postřehy typu „musíme zanechati všeho našeho byrokratického hračičkování“.  Trochu se obávám, že to se nám ani po sto letech moc nepovedlo.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz