Předtucha uprostřed noci

Tento příběh se odehrál začátkem velmi chladného léta. Irena se vracela z návštěvy od rodičů. Její autíčko bylo po generální opravě, a i když nikdy ráda neřídila v noci, jízdu si vychutnávala. Žádný provoz, byla na silnici téměř královnou. Rádio v autě potichu hrálo, Irena si prozpěvovala. Začalo pršet, nebyla příliš dobrá viditelnost, ale rozsvícená dálková světla Ireně značně pomáhala pokračovat v bezpečné jízdě...
    
Ujela  asi 4 km, když spatřila u silnice muže v obleku. V ruce měl kufřík, jak se říká, diplomatku. Moc a moc mával, tak Irena zastavila, stáhla okénko a zeptala se ho, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Sympatický muž, který mohl být jen o pár let starší než Irena, slušně požádal, zda by ho nemohla kousek svézt, že jde už nějaký kus pěšky, má poruchu na autě, které nechal v nedaleké vesnici. Byl poměrně promoklý, měli stejnou cestu, tak se Irena slitovala. Muž nasedl do auta, s dovolením Ireny odložil svoji diplomatku na zadní sedadlo vozu.

Irena ujela další asi 3 km, cesta k městu již nebyla dlouhá, i déšť se umoudřil.
    
Nálada však byla dost zvláštní. Stopař, zralý muž s úsměvem na tváři, byl sympatický, upravený a tichý, nijak nekomunikoval a na Ireniny otázky odpovídal dvěma slovy. Irena byla dost nejistá, nevěděla, co si má myslet.... Bylo jí divné, že se jeho úsměv vytratil bůhví kam, přitom o sobě věděla, že je sympatická a líbivá ženská. Často o tom byla svým okolím přesvědčována. Déšť ustával, pomalu již ani kapka. Stopař Irenu požádal, že je mu to velmi trapné, ale jestli by nemohla zastavit, že musí jít na "malou stranu". Prý se mu chce celou cestu a je mu to trapné. Irena však nepříliš zábavnou cestou v jeho přítomnosti byla poměrně nejistá... Viděla však kolem silnice jen tmu, nikde nic, samé lesy, tak řekla: "Ano, já vám zastavím, ale né tady!" - věděla, že již je opravdu blízko města, kde bude alespoň nějaké osvětlení.
    
Zastavila mu na pro ni vhodném místě, sice také ještě v okolí dohromady kde nic, tu nic, ale přece již frekventovanější místo. Muž vyšel z auta, šel směrem k lesíku, ale Irena jej viděla, jak se hned vrací zpátky..! Neváhala! Spojka, zařadit a plyn!!!! Okamžitě vystřelila a odjela!!!
    
Irena jela možná rychleji, než obvykle, myslela na toho záhadného stopaře, který neřekl sám o sobě ani slovo. Domů dorazila v pořádku. Auto zaparkovala v garáži..., ale copak? Diplomatka! Pojala ji opět hrůza, ale diplomatku z auta vzala a odnesla domů. Kolem toho kufříku chodila se zapálenou cigaretou. Pak si řekla, že se vlastně nic nemůže stát, že jej otevře a podle obsahu pošle na jeho adresu.
    
Kufřík otevřela. Jeho obsahem nebylo nic jiného, než jedny staré noviny, vázací drát a nůž....
    
Tento příběh je pravdivý. Jen bylo pozměněno jméno osoby, které se tento příběh stal.