Překonala jsem sama sebe. Ze smrti manžela a vzápětí i mého tatínka jsem se dlouho nemohla vzpamatovat. Když opadl největší smutek, snažila jsem se začít znovu fungovat. Musela jsem být silná kvůli mamince, jejíž srdce naše rodinné trampoty velmi poškodily.
Při úklidu tatínkova stolu jsem našla jeho poznámky, které si dělával na posedu. Vymýšlel příběhy, které pak vyprávěl své vnučce, mojí dceři. Při pohledu na jeho téměř nečitelné písmo jsme si s maminkou sedly a luštily ty jeho vlnovky. Napadlo mne, že podle těch kusých poznámek, například: Mlsálek neustále něco mlsal, Myškulínek žil v myší díře, jezevec ucpal výfuk…, napíši pohádkové příběhy. Maminku to nadchlo a když jsem napsala první pohádky, zdálo se mi, že i pookřála. To mne povzbudilo k dalšímu psaní. Mamince se příběhy moc líbily a neustále mne vybízela, abych v psaní pokračovala, vymyslela další příběhy a pohádky vydala. Chtěla jsem jí udělat tu radost, ale tušila jsem, že vydat knihu není nic jednoduchého. Maminka mé argumenty nechtěla slyšet, jen mi stále připomínala, že by jí to udělalo radost.
Neměla jsem na to však dost odvahy a hlavně do
toho vstoupila další velice závažná nemoc v rodině. Najednou
jsem měla zcela jiné priority než psát pohádky, na které by ani
nebyl čas. Když odešla jedna starost, přišla další. Maminčino
srdíčko sláblo a k tomu se přidaly další zdravotní komplikace.
Péči o ni mi komplikoval nezájem a arogance úředníků, kteří
od stolu určili, že maminka nepotřebuje průkaz ZTP, že je dle
jejich tabulek prakticky zdravá.
Byl covid, a tak se nikdo
neobtěžoval podívat jak na tom opravdu je. Podle starých již
dávno neplatných zdravotních zpráv neviděli důvod nám vyjít
vstříc. Z obav z nákazy jsem maminku kvůli získání potřebných
zpráv raději nikam zbytečně nevláčela. Stejně by to nemělo
smysl. Propouštěcí zpráva z nemocnice obsahovala sdělení, že
je chodící, v dobrém stavu, byť to nebyla pravda. Chápala jsem,
že v tom covidovém blázinci lékaři nemají čas vypisovat do
zprávy tyto v té době nedůležité informace, takže na
předtištěnou zprávu doplnili pouze to nejdůležitější – s
čím ji léčili a co má užívat. Neměla jsem to srdce je
zdržovat žádostí, aby to přepsali a uvedli pravdivě jak je to s
její soběstačností a hlavně mobilitou.
Proto jsem, přiznám se, vědomě několikrát porušila pravidla silničního provozu, nebylo zbytí. Stála jsem na místě vyhrazeném pro invalidy, abych mohla maminku přemístit snadněji z auta do budovy polikliniky. Při přistižení jsem ukázala papíry s nevyřízenou žádostí a všemi mými odvoláními. Měla jsem štěstí na rozumné lidi, kteří mi s maminkou ještě pomohli a přestupek řešili domluvou. Ač neměli zdravotnické vzdělání, viděli, že by maminka z parkoviště opravdu nedošla. Teprve 14 dní před jejím odchodem dostala poukaz na invalidní vozík a tolik potřebný průkaz ZTP.
Když mi zemřela v náruči, cítila jsem zklamání sama ze sebe. Ano, postarala jsem se o ni až do poslední minuty, tak jako o ostatní mé blízké, ale to byla přece samozřejmost. Jenže neustále jsem cítila dluh vůči ní, že ze všeho, po čem kdy toužila, přece jen jedno přání zůstalo nesplněné.
Krátce po smrti maminky jsem dostala nechodící sádru na nohu. Já, která jsem zvyklá pořád něco dělat, jsem najednou nemohla nic. Vtom mi došlo, že je to znamení, že mám pokračovat v pohádkách a dotáhnout to do konce. Při psaní jsem cítila, jak se můj žal nad ztrátou maminky v těch pohádkách zmenšuje. Měla jsem pocit, jako by mi je mí drazí četli přes rameno a bylo mi hned lépe.
Nikdy jsem knihu nevydávala, neměla jsem tušení, co vše to obnáší a hlavně ani představu, jak to udělat. Ale když se chce, tak vše jde. I když pomalu a těžce. Dcera mi pomohla najít ilustrátorku. Byl to skok do neznáma, ale vyplatil se. Paní Lenka Dobešová, které jsem poslala část textu, mi poslala návrh kresby a já věděla, že to je ten správný ilustrátor. Byla naladěna na stejnou strunu jako já. Když mi namalovala všechny obrázky, byla jsem nadšená. Dala do nich vše, co jsem tam chtěla mít. Pohodu, lásku, přátelství. Vím, že by si tatínek také takové ilustrace vybral.
Našla jsem i vhodné vydavatelství, které se postaralo o vše. Poslali mi seznam korektorů, ze kterého jsem si vybrala dle mého názoru toho nejvhodnějšího. Jde o knihu pro děti a tam je správná čeština velice důležitá.
Již je v tisku. 4.5.2023 bude konečně na světě. Vím, že bude prodělečná, neboť jsem si vybrala na její vydání nejnevhodnější dobu, kdy je vše drahé, prodejci a distributoři mají dost vysoký rabat. Přesto jsem na sebe pyšná, že jsem překonala sama sebe a dokázala přece jen splnit maminčino přání, které se mi ještě před rokem zdálo nesplnitelné. Někdo peníze propije, jiný prohraje v automatech a já si udělala radost tím, že předám něco pěkného malým čtenářům. Věřím, že až budu knihu držet poprvé v ruce, budou se mí blízcí z obláčku šťastně usmívat a já z toho budu mít dobrý pocit.
ChytráŽena.cz