Za svých studentských let jsem si přivydělávala v obchodě se zvířaty, Zverimexu. Jednalo se o velký obchod, kde byla k prodeji jak zvířata, tak veškeré doplňky pro jejich péči. Prodávali jsme krmivo, pelíšky, vodítka pro psy, hlodavce i pro kočky, veškeré teraristické i akvaristické zboží, oblečky, hračky pro zvířata, prostě na co si vzpomenete. Práce mě moc těšila. Zákazníci byli milí a usměvaví lidé a často chodili do prodejny i se svými zvířecími miláčky. Bylo to jisté zpestření a oživení pro holku, jakou jsem byla, která má zvířata ráda. Vždy jsem milovala zvířata a dnes jsem dlouholetou chovatelkou psů.

Práce v obchodě byla náročná. Hodně jsem se zde natahala těžkých předmětů. Zvířata mi ale péči oplácela. Prodávali jsme plazy, hlodavce, rybičky i hmyz. Měla jsem zde partu osmáků, kteří mě vždy rozveselili, mazlivé králíky, zvláště jednoho, který už slyšel i na své oslovení a spoustu nejrůznějších papoušků. Jako milovník zvířat, leccos jsem měla o zvířatech už načteno, jsem dokázala svým zákazníkům vždy poradit a nenápadně je přesvědčit k většímu nákupu.

Ihned v úvodu k nám do obchodu přišla i stará paní. Již ze zvyku jsem si v duchu tipovala, jaké zvířátko bude vlastnit. Tipovala jsem ji na kočku nebo psa, stará paní mě ale překvapila. Vyprávěla mi o tom, jak jednou na procházce viděla toulavou kočku, která nesla prasklé vejce. Ano, vejce, z kterého již koukal budoucí opeřenec. Nedalo jí to a rozhodla se ptáčka zachránit. Vůbec přitom nevěděla, jaký pták je ve vejci. Stará paní klackem zahnala kočku. Ta vejce upustila na zem. Stařenka opatrně vejce zvedla a schovala ho pod oblečení. Doma pořádně zatopila a vyloupla ze skořápky ptačí holátko. Při pohledu na bezbranné něco se jí sevřelo srdce. Musí ho zachránit! Několik dní ptáče zahřívala, krmila rovnou do volátka, stříkačkou podávala vodu i kašovitou stravu. Ač se to zpočátku nezdálo, ptáče se mělo k světu. Paní se začala radovat. V budoucím opeřenci viděla jednu chvilku kavku. Vyroste a bude jí mluvit, radovala se. Na noc uléhal ptáček s ženou do peřin. Tam bylo totiž nejtepleji.

Zkrátím to. Z ptáčátka vyrostl nakonec holub. Nebyl to holub okrasný ani poštovní, ale obyčejný holub, kterých je všude kolem plno. Když se o paní dozvěděla záchranná stanice opeřenců, nabídli jí holoubka převzít do péče. Paní si ale na neobvyklého mazlíčka zvykla, a pták si zvykl na paní. Ač už dávno nepotřeboval teplo v peřinách, ze zvyku uléhal každý večer se svou paní do postele. Dokonce se naučil vykonávat potřebu mimo postel! Všude paní doprovázel, a když náhodou nebyl v dosahu, stačilo zavolat, a holub byl u paní. Jeho oddanost byla ukázková. A tak si paní holuba nechala.

Paní o holoubka s láskou pečovala. Už si neuměla představit svůj život bez tohoto ptačího mazlíčka. A právě ten den, kdy paní přišla do naší prodejny, se holoubek přepeřoval. Potřeboval dostatek vitamínů, aby nestrádal. A tak paní koupila několik směsí s vitamíny. Některé z nich nekupovali ani majitelé drahých papoušků. Ale staré paní její holoubek za péči stál. Nezáleží totiž na tom, o jak vzácné zvíře jde, ale na citovém poutu, které ti dva mají mezi sebou.

Časem jsem holoubka mohla dokonce i osobně poznat. Paní mi slíbila, když mi brigáda končila, že mi svého mazlíčka přinese ukázat, a svůj slib dodržela. Žasla jsem nad tím, jak se obyčejný šedivý holub usadil paní na rameni a nespouštěl z ní oči. Když paní našpulila ústa v náznaku polibku, holoubek se k ní přitulil. Bylo v tom tolik lásky, kterou často nenajdete ani u zvířat s tituly. Zkrátka, holub dobře věděl, kdo ho zachránil a dával to své paní najevo. Považoval starou paní za náhradní mámu. A paní často říkala, že si bez holoubka už svůj život neumí představit…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10