Překvápko v lese

Byl konec června a já s přítelem jela na festival, který probíhal kousek za Prahou v takovém malém lesíku. Zaparkovali jsme auto a čekala nás asi kilometrová lesní cesta. 

Festival se moc vydařil, koncert byl báječný, a tak jsme plni pozitivní energie šli k autu. Lesem lítalo spousty světlušek, byla jsem nadšená...

Najednou se po naší levě straně ozvaly nějaké zvuky. Znělo to jako kroky. Byla už tma. Zastavili jsme a zaposlouchali se. Šustění listí a praskání větviček se přibližovalo. V první řadě mě zaplavil strach. Táta mi půjčil dost drahý foťák a já si začala představovat, jak nás tam parta opilých návštěvníků festivalu přepadne... Jenže čím víc se ty zvuky přibližovaly, tím méně zněly "lidsky".

Protože byla opravdu tma, viděla jsem velmi tmavé čmouhy, jak probíhají několik metrů vedle nás. Mohly být tak tři, možná čtyři. Že by nějaký pes? Mám velmi ráda psy a oni mě. Umím to s nimi a zkrotím kdejakého rozzuřeného psíka... Vzápětí začalo za nima běhat něco hodně malého. Spadl mi kámen ze srdce. Usmála jsem se, podívala se na přítele a říkám: "To jsou srnečky!" Vzápětí mě ale úsměv opustil, protože ty srnečky začaly chrochtat. 

Stáli jsme jako přikovaní a čekali, co se bude dít. Srdce mi spadlo až do kalhot, a ač jsem nevěřící, málem jsem se modlila o pomoc. Taková velká rodinka s mláďaty... Hlavně je nenaštvat...

Nevím, jak dlouho přebíhala, ale mně to přišlo nekonečné. Ještě pár minut jsme jen tak tiše stáli ve tmě a poslouchali, jak nám strachy buší srdce... 

Od té doby si z divokých prasat srandu nedělám. :)