Je dlouho po půlnoci a já zase nemůžu usnout. Honí se mi hlavou všechno možné, ale stále musím přemýšlet nad tím, proč láska tak rychle vyprchává. Je to snad jen obláček smíchaný z důvěry, přání, odvahy, chuti či naděje? Nevím, možná je to samostatná těkavá látka. Včera bylo 20.02.2013 a my s Mírou oslavili čtyřleté výročí, co jsme dohromady. A já přemýšlím, jestli to není spíše omyl a vracím se na začátek naší lásky.

Byla jsem tenkrát nemocná a moc jsem se nudila, ležela jsem v posteli a nikdo nebyl doma, vzala jsem si počítač a začala brouzdat po internetu. Přihlásila se do měst na chatu a za okamžik mi přijela zpráva: ,,Ahoj, jak se máš?´´. Koukám a píše docela pohlednej kluk a tak jsme si začali psát. Psal pěkné zprávy a my se domluvili, že se sejdeme. Dohodli jsme se, že pro mě přijede dvacátého do práce. A tak se taky stalo. Přijel pěkný, mladý a hlavně sympatický muž a přeskočila jiskra. Na další schůzku jsme vyrazili na matějskou pouť a jelikož jsem asi blázen, vzala jsem s sebou mamku a sestru. Dopadlo to skvěle, hned si padli do oka a užili jsme si všichni super den a mnoho legrace.    
A tak byl vlastně Míra schválenej a začalo období mého, vlastně našeho velkého štěstí. Bylo to opravdu krásné období. Po dvou letech jsme se domluvili, že zkusíme bydlet spolu, teda oprava: přesvědčila jsem ho, abych se k nim nastěhovala. Míra má teda opravdu zvláštního tátu a má z něj nějaký druh strachu. Ale nakonec jsem se tedy opravdu stěhovala. Chvíli do fungovalo božsky. S mamkou jsme si rozuměly, s bráchou taky, a dokonce i jejich širší rodina nás přijala pěkně. Nevím tedy, co se potom stalo, ale začali jsme se čím dál víc odcizovat a já začala tím více toužit po dítěti, ale Bůh se asi na mě zlobí, ale čím víc jsem chtěla já, tím byl Míra víc a víc pro mě cizí a začínalo mu všechno vadit. Já, moje chování, má pečlivost, a tak se raději zdržoval víc v práci a nebo v garáži, ale co bylo horší, začal nenávidět moji rodinu. Vím, jsme zvláštní a Hanka - má sestra, se mě začala zastávat a to mu vadilo ještě víc, ale já nesnáším hádky a tak jsem raději všechno trápení a nadávky od Míry na mě skousla, ale mamka i Hanča to na mně stejně poznaly a začaly se mě zastávat víc a víc. Dneska po čtyřech letech k nám nikdo z rodiny nesmí a tak jezdím pouze jen já za nimi, což na vzájemný lásce taky jen tak nepřidá.          
Kdo mě zná, tak moc dobře ví, jak špatně to nesu po psychický, ale i zdravotní stránce. Beru antidepresiva a ozývá se mi Crohnova nemoc a mé trávení je také v háji. Navíc nabírám zas na váze a to mi vadí opravdu moc. Mám velké přání, chtěla bych, aby se naši s Mírou měli zas rádi a i naopak, aby měl Míra rád je. Jsem dosti citově  a rodinně založená a naši mi v mnoha věcech pomohli a jsem šťastná, že je mám, a proto je nechci odstřihnout od sebe a navíc by to bylo i dost nespravedlivé, neboť Míra se s rodiči a svojí rodinou stýká a já s nimi vycházím dobře. Myslíte, mám nějakou naději? Šanci na úspěch? Z mého vztahu s Mírou jsem už sem do Chytré Ženy psala zpověď a radili jste mi uteč, ale není to tak snadné, hlavně když nemám pořádně kam jít. Opravdu moc děkuji všem, co mi odepsali a dali tak vědět, že na to nejsem až tak sama. Půjdu si udělat čajík a pokusím se usnout, protože za chvíli Míra vstává do práce a já mu přichystám snídani a svačinu do práce. Jejda, já zapomněla vyndat pečivo z mrazáku, to jsem ale ťunťa, ale už je to napraveno, ale čajík je ještě horký, tak budu ještě chvíli dumat, co a jak mám udělat. Je mi smutno a chtěla bych se schoulit do náruče, ale nemám komu, Míra na tohle vůbec není a ani na nějaké něžnosti. Bohužel, ach jo, mám to ale smolíka.

Tak a už musím jít spát. Jejda, půl třetí, to jsem tomu dala, a to jsem si vlastně už na dnešek naplánovala velkej úklid takových věcí, co se běžně nedělají nebo nechtěj dělat. Dobrou noc přeji všem, kteří přečetli tohle moje přemýšlení až do konce a neunudila je moje zpověď a trápení. Děkuji a dobrou noc.