Již od mala mě přitahovaly kostely. Proč, nevím, neumím vysvětlit, ale jedno vím jistě. Při návštěvě kostela mám vždy příjemný, až tajuplný pocit.
V Praze neexistuje kostel, který bych nenavštívila, ale ani žádný kostelík v jiných městech či vesnicích mě nenechal v klidu. Kdybych si měla nechat ujet vlak či autobus, návštěvu kostela jsem si nenechala ujít.
Ale asi tento vztah ke kostelům mě naučila moje milovaná babička, která ještě před svojí smrtí v 91 letech chodila pravidelně každou neděli na nedělní mši. Píši chodila, ale kdepak, dojížděla autobusem, protože bydlela v tak malé vesničce, kde kostel věřící neměli. Jako malá holka jsem s ní musela jezdit, obávala se mě nechat doma samotnou. A tím ve mně asi zůstal nádherný vztah ke kostelům, protože i když jsem už byla větší, jezdívala jsem s ní ráda na nedělní mši.
Kostel ve vesnici nebyl, ale hřbitov ano. Na hřbitov jsem s ní chodila každý podvečer dát dědečkovi kytičku, dědečka jsem nepoznala, umřel, když moje máma byla malá holka. Babička hrob upravovala a měnila kytičky, které jsem já vždy natrhala na louce, i přesto, že na zahrádce měla babička svoje krásné kytky. Pro mě bylo vždy luční kvítí krásnější. Mezitím jsem se procházela po hřbitově a nejvíce času jsem věnovala hrobům, o které se nikdo nestaral. Ne, že by se nestaral, už neměl kdo se starat, jak mi babička vysvětlila.
Jeden hrob mě trápil. Byl doslova zpustošený, zničený, ač měl nádherné sošky dvou dětí. Byly na něm tři holubice, fotky dětí ve věku 2 a 4 roky. Denně jsem poklidila hrob a také měnila kytičky ve váze, kterou mi babička dala, na moje přání. Moc mě zajímalo, proč tam jsou pochovány děti.
Babička mi vše vypravovala a já celé její vyprávění proplakala.
Ve vesnici bydlela rodina s dvěma dětmi, otec strašně pil a nejen manželku, ale i děti týral, mlátil a nutil již i malé děti pracovat. Jejich maminka prý byla jako věchýtek slabá, děti neměly v čem chodit a neměly ani dostatek jídla. Otec vše propil a co jim nedali lidi z vesnice na sebe - oblečení, včetně bot, se často stalo, že i v mrazech chodily děti bosy. Ale nejen, že neměly děti oblečení, neměly ani jídlo. Maminka neměla peníze, za které by mohla nakoupit a když nějakou korunu přivydělala u lidí, tu jí otec pod bitím sebral.
Když lidi jí dali jídlo, aby se děti najedly, on jim vše snědl a šel opět do hospody, kde peníze sebrané mamince propil a prohrál v kartách. Lidi raději jídlo donesli dětem a nebo děti přišly za maminkou tam, u koho zrovna pracovala a najedly se. Na moji otázku, babičko, a to jim nemohl někdo pomoci a jejich tatínkovi domluvit, mi odpověděla. Ano, i to se stalo, ovšem byl to zlý člověk, který na nějakou domluvu reagoval tím, že je zbil. Tato situace byla pro maminku neudržitelná a vyřešila vše a jednou provždy. Dětičky utopila v neckách a sama se pověsila ve stodole. Když se otec vrátil domů a našel rodinu po smrti, šel se také pověsit. Babi, a kde leží jejich tatínek, jsem se ptala babičky. Věruško, leží za zdí hřbitova, vesničtí lidi by ho nedali k mamince a k dětem, to si nezasloužil.
Tady ve vesnici je kostel uprostřed hřbitova a kdykoliv se tam jdu podívat, i když tam nikdo neleží z mé rodiny, vždy si vzpomenu na děti a jejich maminku a smutné vyprávění mojí milované babičky. Místní kostelík jsem si nesmírně oblíbila a i v mém věku mám vždy pocit tajnosti a při procházení kolem náhrobků přemýšlím, kdo to byl, na co umřel? Při setkání na hřbitově s jednou místní milou paní jsem nadšena, protože mi postupně vypráví osudy každého hrobu.
Dozvídám se různé osudy, které se díky Bohu nepodobají hrůznému vyprávění mé babičky o dětech a jejich rodičích. Vyprávěla jsem jí tento nesmírně smutný příběh této rodiny a plakaly jsme spolu obě. Těším se na další setkání s touto milou paní, protože mě dávné lidské osudy nesmírně zajímají. Jsou to osudy dávných předků této vesnice a některé jsou opravdu zajímavé. Navrhla jsem paní, zda by nechtěla napsat kroniku osudů lidí, kteří tuto vesnici budovali, ale odmítla, že vyprávět umí, ale psaní by jí nešlo. Škoda, ale mám v hlavě plán, jak bychom kroniku mohly spolu založit. Každý místní domek, ač je prodaný novým lidem tak jako ten můj, mají všechny nějaký lidský osud.
Věrka1950 - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz