Se svým přítelem Jirkou se znám už tři roky. Máme spolu velmi pěkný vztah. Bydlíme ve dvou městech vzdálených od sebe asi dvacet kilometrů. Většinou jezdí on za mnou, občas ale přijedu já za ním. Tak tomu bylo i ten den. Protože měl Jirka noční a já ten den volno v práci, zakoupila jsem si jízdenku na vlak a už se těšila na Jirkovo objetí. Vyjela jsem dopoledne s tím, že se vrátím nejpozději v pět odpoledne, aby si přítel mohl ještě před prací odpočinout. Vlak se pomaličku coural známou krajinou, pobrukoval si a já se přibližovala blíž a blíž ke svému příteli.
Čekal na nástupišti a už z dálky se usmíval. Schoulila jsem se v jeho náruči a vítali jsme se polibky.
„Nemohl jsem se dočkat, lásko,“ šeptl.
„Já taky ne,“ odpověděla jsem. „Co budeme dělat?“
„Co si přeješ?“
Věděla jsem, že se zeptá, a už předem jsem si odpověď naplánovala. „Co kdybychom šli do solné jeskyně?“
Do solné jeskyně se občas vypravím sama, ale se svým přítelem jsem tam ještě nebyla. A Jirka v ní nebyl nikdy. A tak jsme šli. Po hodince příjemné relaxace jsme zamířili k jeho bydlišti. Uvařil mi kávu, společně jsme mlsali naši oblíbenou čokoládu a samozřejmě došlo i na milování. Byl to nádherný den. Během vášnivých polibků a dalších intimností jsem se dostala až na kraj letiště. A najednou jsem zahlédla lesklý celofán. Za letištěm stála krásná orchidej v květináči. Na chvilku jsem znejistěla.
„Je ta orchidej pro mě, nebo pro někoho jiného? A proč je vůbec schovaná? Jak mám reagovat?“, honilo se mi hlavou. Dívala jsem se na květinu. Jirka se přiblížil k mému uchu.
„Chtěl jsem ti ji dát až při odchodu, abys byla překvapená,“ šeptal.
„Jsem překvapená, mile překvapená. Děkuji ti, miláčku,“ poslední pochyby se rozplynuly. Uchopila jsem květináč s květy a byla jsem opravdu šťastná.
Na nádraží jsem se nakonec dostala až těsně před Jirkovou směnou. Byla už tma, ale můj Jirka mě doprovodil a čekal, dokud se vlak se mnou nerozjede. Poslední zamávání, a byla jsem zase sama, jen s krásnou květinou na klíně a malým batůžkem vedle na sedačce.
Nevím, kdo
vymyslel to, že nádraží je vždy bokem centra města. Asi je to pro pohodlné
bydlení, které by bylo hlukem železnice rušeno. Nikdo ale nedomyslel, že z nádraží
se musí dostat cestující také do svých domovů. A já to mám domů, na své
sídliště, skoro hodinu pěší chůzí. Autobus městské hromadné dopravy jel až za
půl hodiny. Přece nebudu čekat? Než přijede autobus, budu mít polovinu cesty za
sebou. A tak jsem vyšla do tmy.
Už ve vlaku jsem si všimla podivného
cestujícího. Byl jím neupravený zarostlý muž, který několikrát přešel kolem mě
směrem k toaletám a pak se zase vracel. Silně smrděl a vždy na mě vrhal
pronikavý pohled. Já navíc měla své dlouhé vlasy rozpuštěné. Jiřímu se to moc
líbí. Když jsem se po pár metrech otočila, abych zkontrolovala, zda za mnou
někdo nejde, zahlédla jsem onoho neupraveného muže. Ten navíc ucukl a rychle se
schoval do křoví, které lemuje chodník. Krve by se ve mně nedořezal, jaký jsem
měla strach.
„Mám se vrátit? Mám jít dál?“ Rozhodla jsem se pokračovat. Vracet
bych se musela stejně kolem divného muže. Zrychlila jsem krok a doufala, že muž
půjde jinam. Stále jsem se ale otáčela dozadu. Muž také zrychlil chůzi a šel
stále za mnou. Přešla jsem proto raději na protější stranu silnice. Budu mít
muže lépe pod kontrolou a v případě nebezpečí budu mít čas utéct. Také
jsem přemýšlela, jestli nemám u sebe něco, co bych v případě napadení
mohla použít jako zbraň. Všechny věci jsem měla v batůžku na zádech, v rukách
jen květináč s kytkou. Na krku mi ale visel řetízek s krásným retro přívěškem
v podobě sovy, který jsem si nedávno koupila. Říkala jsem si tehdy, že sovička
mi přenese štěstí. Mohla bych použít přívěšek jako zbraň. „Má ostré hrany a
mohla bych případného násilníka škrábnout nebo říznout.“, běželo mi hlavou. Muž
zůstal na své straně silnice, ale šel hodně rychle, jako já. Před sebou jsem
měla tmavší část města, kde jsou domy dál od silnice. Tu přejít, a budu v bezpečí.
Dál je totiž sídliště a na něm supermarket, který byl ještě otevřený. Tam se
můžu nějakou dobu zdržet a počkat, až muž zmizí. Po chvilce jsem se opět
otočila a zjistila, že muž z protějšího chodníku zmizel. Oddechla jsem si.
Určitě vypozoroval, že o něm vím a dávám si pozor. Vzdal to, odbočil z cesty.
Ulevilo se mi.
Ale najednou jsem zaslechla rychlé kroky a někdo mě svíral zezadu za krk. Začala jsem se dusit. Cítila jsem příšerný smrad. Byl to onen muž z vlaku! Táhl mě k blízkému křoví. Snažila jsem se dostat ze sevření. Volnou rukou jsem hmátla ke krku a nasahala svůj přívěšek. Chytla jsem sovičku a tou největší silou, jakou jsem dokázala vyvinout, jsem sekla tam, kde jsem tušila obličej protivníka. Muž sykl bolestí a povolil stisk. Asi jsem ho řízla do oka nebo do jeho okolí. Využila jsem tu chvilku a dala se na útěk. Utíkala jsem podél silnice, po několika desítkách metrů jsem narazila na dvojici chodců. Byl jí asi padesátiletý muž s podobně starou ženou, asi manželé. Přiběhla jsem k nim a vysoukala ze sebe:
„Pomozte mi, prosím. Šla jsem z nádraží a přepadl mě neznámý muž. Utekla jsem mu.“
Pořád jsem v ruce svírala svou sovičku. Tu jsem zvedla a ve světle pouličních lamp jsem viděla, že mám celou ruku od krve. Manželé pochopili, že nejde o žert.
„Volala jste policii?“ ptala se paní. „Ne, neměla jsem čas, utíkala jsem, aby mě nedohnal,“ vysoukala jsem ze sebe. Byla jsem už hodně unavená. V ruce jsem držela stále květináč s již úplně polámanou kytkou. Tu už nezachráním.
Manželé mě doprovodili domů. Já cestou odhodila zničený květináč do popelnice. Policii jsem zavolala, až když jsem byla doma, v bezpečí. Poděkovala jsem za doprovod a v koupelně jsem se dávala dohromady.
Nejen, že mě rvačka s násilníkem připravila o kytičku, má sovička neměla oko. Byl jím modrý skleněný kamínek. Ten jsem ale vzápětí našla zapadlý ve své podprsence.
Můj Jirka kamínek sovičce opět přilepil, a dokonce mi koupil novou, ještě hezčí, orchidej. Od té doby si mě hlídá a opatruje mě jako oko v hlavě. Když za ním jedu, snaží se, když mě nemůže doprovodit až domů, abych odjížděla ještě za světla. A sovička mi dál nosí štěstí…
ChytráŽena.cz
článek byl publikován také v tisku