Přepadení uprostřed dne

V souvislosti s pololetním vysvědčením si vzpomínám na jednu veselou, tehdy ovšem neveselou, příhodu mého syna.

Syn neměl nikdy problémy s prospěchem. Tehdy chodil asi do druhé třídy základní školy, když se vrátil ze školy poněkud zaražený. Školní batoh hodil na zem ve svém pokoji, a když jsem se k němu blížila, abych zkontrolovala žákovskou knížku, pronesl rychle: „Dnes jsme žádné známky nedostávali, nemusíš se tam ani dívat!“ Jistě mi dáte za pravdu, že to je pro mámu, jako by jí někdo řekl: „Rychle se tam podívej!“ Rozevřela jsem žákovskou knížku a procházela stránky, kde jen výjimečně byla jiná známka, než jednička. Nic zvláštního jsem tam neviděla. Pak můj pohled sjel až dolů na stránky, kde bylo jejich číslování. Mohla jsem si přečíst č. stránky 14, a pak hned 17. To mi už zůstal v ruce další list, druhý z dvojlistu, když list se stránkou 15 a 16 záhadně zmizel. „Kde je stránka 15 a 16?“, vzkřikla jsem na syna. Ten se loudavě přišoural ke mně, chvilku civěl do žákovské knížky, pak vzlykl a tiše řekl: Přepadení uprostřed dne „Když jsem šel ze školy, tak mě dva kluci přepadli a ukradli mi je.“ „Co ti ukradli?“, ptala jsem se nechápavě. „No, ty dvě stránky přece! Vytrhli mi ten list ze žákovské knížky a utekli!“ Vzpomněla jsem si, že stránka 15 byla plná jedniček, ta s číslem 16 byla ještě předchozí den prázdná. A tak jsem syna chytla za ruku a vedla k domovním dveřím. „Přines mi ten list ze žákovské knížky!“, pohrozila jsem mu a vypustila ho ven.

Tehdy byla zima, spousta sněhu. Syn odešel a asi za pět minut klepal na dveře bytu. Když jsem otevřela, podával mi rozmáčené číslo 15 a 16, utržené z chybějící stránky. „A kde je ten zbytek?“, zeptala jsem se. Brečel, když tahal z kapsy další kousíčky stránky. Ty nebyly větší, než 1x1 centimetr. Doma jsem si poskládala puzzle, které syn ze stránky vytvořil, abych si konečně přečetla zprávu od paní učitelky, že se syn popral se spolužákem, lže a zlomil nějakému klukovi pastelku. Byly tam i dvě nové jedničky, které syn obětoval jen proto, abych se nedozvěděla o jeho kázeňských prohřešcích. „Co to má znamenat?“, ptala jsem se syna dál. „Když oni mi ukradli tu stránku a zahrabali ji do sněhu,“ lhal dál syn. A tak jsem vzala izolepu, celou stránku jsem slepila tak, aby byla alespoň trošičku k přečtení, popadla jsem syna za ruku a šlo se do školy za paní učitelkou. „A pěkně to paní učitelce vysvětlíš,“ hrozila jsem mu. Paní učitelku jsme ještě ve škole zastihli. Rychle jsem jí vysvětlila, co se stalo, ukázala jsem jí slepenou stránku ze žákovské knížky a čekala jsem, jak se s tím vypořádá ona. Byla to zkušená kantorka, která si nenechala věšet bulíky na nos. Syn jí zopakoval pohádku o přepadení. „A proč ti neukradli ty jedničky, ale poznámku?“, ptala se paní učitelka. Ve skutečnosti šlo o prkotinu, Lukáš nic tak strašného neudělal, a tak mi to už škubalo koutky úst. I paní učitelka to tak brala, jen chtěla, aby se syn přiznal. Ten je ale tvrdohlavý a jeho fantazie nemá mezí. A tak dlouho vysvětloval paní učitelce, že mu neznámí vandalové chtěli roztrhat celou žákovskou knížku, ale on, hrdina, bojoval s nimi o tento důležitý doklad tak vehementně, že knížku nakonec uchránil a přišel jen o jednu jedinou stránku, shodou okolností právě tu s poznámkou. Když pak paní učitelka prohlásila, že se jedná o přepadení, které bude muset vyšetřit policie, a vzala do ruky mobilní telefon, aby zástupce zákona zavolala do školy, kápl konečně Lukáš božskou.

„Když já jsem se bál,“ řekl tiše.

Syn musel slíbit, že už nikdy žákovské knížce nezkřiví ani jediný list a šlo se domů. Od té doby už listy ze žákovské knížky netrhal. Dostal ještě nějakou tu poznámku, na kterých mu během let přestalo záležet, ale záhadná přepadení si už, pro jistotu, nevymýšlel.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete