Přes Prášilské jezero k Poledíku

Na dnešní den jsem si naplánovala výlet na rozhlednu, kterou jsme viděli jako miniaturu v Parku Boheminium v Mariánských Lázních. Takový pohled na rozhlednu, co nás čekal, ale nikdo nečekal a nikomu ho nepřeji. Celá oblast se nachází v I. zóně Národního parku.

Svítání opět začínalo do zataženého dne. Za těch pár předešlých dní už jsme si zvykli a řekli si, že i tak to bude super. Naše výchozí místo se pro dnešní den stalo parkoviště před obcí Prášily, které je zároveň výchozím místem lyžařských stop. Naproti sobě se nachází parkoviště hned dvě a my jsme zaparkovali od Prášil po levé straně. Já jsem měla trasu napsanou tak, že z parkoviště se vydáme vpravo. Zásadní jsou rozcestníky na začátku cesty a na našem parkovišti nebyl klasický s barevnými značkami, ale dřevěný (měli jsme správně parkovat na protějším parkovišti). Ten, který jsem potřebovala, byl ve větší vzdálenosti od nás a tam se mi nechtělo. To byla tak trochu chyba, kterou jsem zjistila později na trase. Nešlo mi o vzhled trasy, ale o časovou náročnost.

Nicméně jsme se vypravili skutečně vpravo, pořád jsem si říkala, že se muselo změnit značení. Místo po žluté jsme před obcí Prášily odbočili ze silnice vlevo spolu s červenou značkou. Tam totiž stojí rozcestník na Prášilské jezero po červené 4 km, takže o 1 km delší trasa a nejmíň 20 minut. S dětmi do kopce taková vzdálenost je kolikrát až hodina.

Přes Prášilské jezero k Poledíku Cesta k jezeru vedla lesní cestou a poměrně dost často nám poskytla i výhledy do okolí. A nejen tam. Stačilo zvednout hlavu a museli jsme věřit tomu, že obloha se nezatáhne úplně a nás nepotká déšť. Pokaždé jsme byli pro takový případ připraveni, ale komu by se líbilo chodit v dešti? Jelikož jsme věděli, že půjdeme celou cestu do kopce a já i přítel jsme měli v batohách termosku s teplým čajem, svačiny, pláštěnku a deštník, každý z dětí měl v batůžku pláštěnku a mlsek.

Jednou se nám také stalo, že se cesta rozdvojovala a zdrželi jsme se hledáním značky. Taková situace se nám nestala poprvé a značení by měl někdo kontrolovat, zda jsou skutečně tam, kde mají být. Je mi jasné, že pokud spadne strom nebo se uřízne a je na něm značka a turisté poté tudy chtějí projít, tak ji nenajdou, ale někdy to znamená spoustu metrů navíc.

Byli jsme rádi, když jsme došli k jezeru za sucha. Zatímco všichni obsadili místní posezení, já jsem studovala zobrazenou mapu a právě na ní bylo krásně nakreslené, jak ty trasy vedou a co nás ještě čeká. Na hladině plavaly spokojeně kačenky, které když zjistily, že mají společnost, přibližovaly se až po délku natažené ruky.

Prášilské jezero je třetím ledovcovým jezerem na Šumavě v nadmořské výšce 1079 m na severním svahu Polední hory. Celkový obvod jezera činí 730 m a hluboké je až 15 m. Od hladiny se zvedá karová stěna měřící 150 m. Jezero je velmi kyselé, proto se zde nevyskytují od 70. let ryby. Kousek od místa, kde jsme se fotografovali, vytéká Jezerní potok. Proto zřejmě cesta od jezera směrem k Poledníku je hned za jezerem pokryta dřevěným chodníkem.

Když jsme se dostatečně nasvačili a odpočinuli si, vydali jsme se opět na cestu. Zatímco do té doby jsme potkali maximálně dva turisty, pod jezerem jich proti nám šlo daleko více. Pokračovali jsme po červené k rozcestníku. Zde jsme zjistili, že k poslednímu rozcestníku je to ještě 3,5 km, takže celkem 4 km. Taková vzdálenost sice není moc velká, ale když asi po 200 m od rozcestníku jsou v dálce slyšet hromy, zdá se to být dost daleko. Netrvalo dlouho a začalo poprchávat, následně pršet. Nejprve jsme zahalili děti do pláštěnek, protože síla deště nabírala na intenzitě a právě děti jsou více náchylné na nemoci.

Když jsme konečně došli na vrchol Poledníku, trochu jsme si oddechli. Byli jsme ovšem promoklí, nejlépe to bylo vidět na kalhotech, které jsem měla na sobě já – až do půlky stehen mokré. Ovšem já také díky jejich materiálu byla jako první suchá. Pod rozhlednou jsme si dali horký čaj a vařící česnekovou polévku na zahřátí. Pro razítka jsme museli jít několik pater rozhledny. Zde jsem si koupila i magnetku, protože venku panovala mlha a neměli jsme hezký pohled. Sešli jsme o pár pater níže a rozdělali jsme si svačinu a nechávali jsme spoustu věcí schnout. Ven do té zimy se nikomu nechtělo. Dokola jsem sledovala počasí z okna, když najednou mlha zmizela. Přemýšlela jsem, že bych šla rozhlednu vyfotografovat. „Máš mastný prsty od salámu, spoustu pater dolů, to vydrží, v klidu se najez,“ uklidňoval mne přítel. Za chviličku se opět mlha vrátila a nadávala jsem si, že jsem se nechala umluvit. Mlha samozřejmě vytrvala celou dobu. Přemýšleli jsme, co dál. Ani déšť nepřestával a my jsme na schodech nechtěli zůstat do večera. Před rozhlednou stojí fotopoint. Plánovali jsme si od začátku pořídit snímek a tak jsme zmáčkli tlačítko a nechali se překvapit, co z toho vznikne.

Jediná výhoda při zpáteční cestě byla, že jsme šli z kopce a tak jsme mohli jít rychleji. Míjeli jsme rozcestník, ke kterému jsme původně přišli od jezera, tentokrát jsme pokračovali rovně po žluté značce a také celá tato cesta je zároveň i cyklostezka. Najednou jsme zahlédli kryté odpočívadlo. V tu dobu už jsme měli opět vše mokré skrz na skrz (kromě věcí pod pláštěnkou a batohy). Nechali jsme děti dostatečně odpočinout, ale aby se do nich nedala moc velká zima a nenastydly, spěchali jsme dál. Cestou nás napadlo, že se klidně může stát, že až přijdeme k autu, přestane pršet. No a co si myslíte, že se stalo, když jsme se blížili k hlavní silnici a na cílovou rovinku? Samozřejmě přestalo pršet. Navíc sluníčko mělo snahu se ukázat. Tak přesně takových dešťů už jsme párkrát zažili. Měli jsme nahoře zůstat. Vyplatilo by se nám to. V autě jsme vždy vozili veškeré oblečení a tak jsme neměli problém mokré oblečení svléct a obléct se do suchého.

V kempu jsme využili prostoru kuchyně, který kromě nás nikdo nepoužíval. Vše, co bylo potřeba sušit, jsme různě rozvěsili a jelikož nám byla zima, udržovali jsme teplo rozehřátými vařiči. Stan vypadal dobře, jen se prohýbala stříška, ze které jsme museli vylít vodu a narovnat tyčky, co ji drží. Kdyby opět nezačalo pršet, tak bychom vše usušili a mohlo být vše v pořádku. Začalo takové kolečko mezi kuchyní a stanem a vyléváním vody, zatímco děti spokojeně spaly. Když nám ani o půlnoci neuschly boty, i když jsem je fénovala, tak po návratu z WC jsem dostala dobrý nápad. Vzala jsem jedny boty a vrátila jsem se zpátky do místnůstky před WC a pod fukarem jsem za 30 minut měla obě boty suché. Takto jsem téměř usušila vše. Dávala jsem si pozor, aby se fukar nepřehřál, proto jsem používala v pauzách fén. Blížila se druhá hodina ranní, kdy jsme zalehli do spacáku a snažili se usnout.

Doufali jsme v lepší zítřek, ale zároveň jsme si nikdo neuvědomil, že by se měl zkontrolovat stan, zda je stále dobře přikotven.

Jinak fota z fotopointu nebyly úplně nejhorší, ale ta teplota byla překvapující. Přesně 0,0°C.

Piskotik - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete