Příběh jako každý jiný

Občas jsme se viděli, zašli na kávu, vyměnili se telefonní čísla a občas si poslali SMS, nebo zavolali. Po vyřízení pracovních záležitostí jsem odjela, on zůstal i nadále v Německu. Slíbili jsme si, že se ještě někdy určitě sejdeme.

Jak už to bývá, ještě párkrát jsme si zavolali, napsali, než se přestal ozývat úplně. Jednoho dne, k mému překvapení, se ozval. Byl zpátky v Česku, kde nyní žil. Ptal se, jestli bych si udělala čas na krátké setkání. Moc se mně nechtělo, ale nakonec jsem souhlasila.

Když jsem přišla ke kavárně, už tam čekal, byl poněkud pohublý a také v tváři byl viditelně ztrhaný. Mile se se mnou přivítal, vyjádřil potěšení, že jsem si na něho udělala čas. Začal vyprávět svůj životní příběh, který nebyl nijak veselý. Tenkrát po mém odjezdu měl autonehodu, dlouhodobé léčení, které mu přineslo zdravotní i pracovní komplikace, přišel o práci.

Měl nějaké úspory, které mu stačily zpočátku na běžné životní výdaje. Potkal kamarády, které nikdy neměl potkat, z nudy se dal mnohokrát zlákat k návštěvě herny a vyzkoušel si hrát automaty. Několikrát vyhrál, roztočil se kolotoč, který nedokázal zastavit. Začal se zadlužovat, domlouvání rodičů k ničemu nevedlo, a tak ho nakonec vyhodili z domu. Skončil jako bezdomovec, hodně zhubl, měl podlomené zdraví. Jeho dluhy z automatů se začaly nezadržitelně blížit k milionové částce.

Do cesty se mu připletl jeho kamarád ze studií, který se přímo vyděsil, když viděl, v jakou trosku se Jirka proměnil. Po vzájemné domluvě, přemlouvání ho vzal k sobě domů. Po nějaké době mu zařídil léčbu v psychiatrické léčebně. Začátky byly krušné, zvyknout si na léčbu, režim, jiný život. Vzdoroval, léčbu chtěl vzdát. Překonal všechny nepříjemné okamžiky, které musel podstoupit, aby došel úspěšně do svého cíle. Léčení bylo u konce, stal se oblíbeným i vzorem pro ostatní pacienty, byl ukázkou, když se chce, tak to jde, i když je to těžké a zdlouhavé.

Stále na sobě intenzivně pracoval, jak psychicky, tak fyzicky. Dokonce se smířil s tátou, jen maminka mu neodpustila. Věděl, že domů nemůže, protože se máma za něho styděla, ale díky tátově pomoci získal práci s ubytováním. Jenže nic není v životě zadarmo. Od táty zjistil, že máma tátu opouští, takže musel ještě utěšovat otce. Snad tomu tak mělo být, protože neměl čas myslet na minulost. Jirka začal sportovat, běhal každý den mnoho kilometrů.

Jednou se mi přiznal, že má stále obrovské krize, kdy musí bojovat sám se sebou. Delší chvíli jsem mlčela. „Jirko, co pro tebe mohu udělat?“ Trochu se ošíval, ale pak z něho vypadlo: „Strašně bych potřeboval přítele na telefonu, který mi řekne něco hezkého, když budu mít krizi.“ „Jirko, to je přece samozřejmé, ráda ti pomohu.“

Příběh stále pokračuje, dluhy se pomalu umořují, obdivuji, že se statečně drží, bojuje sám se sebou a snad bude vítěz.

Pokud se setkáte s podobnými nešťastníky, neobracejte se zády, nejdou všichni zachránit, ale každý jedinec stojí za to, aby dostal šanci k návratu do života.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10