Náš domácí mazlíček se jmenuje Laky, je to zlatý retrívr. Teď je mu pět a půl roku, všichni ho máme rádi, on má rád děti, ale nesnáší když kolem našeho domu, který je blízko silnice, projde nějaký jiný pes, kůň nebo když se pániček věnuje našim dvěma koťátkům. Obě jsou černá, jedno se jmenuje Kuba a druhé Nelinka. Laky je má obě rád, jsou velcí kamarádi, ale vadí mu když se jim věnuje pániček nebo když mu lezou do misky s jídlem.
Bydlíme na vesnici blízko lesa, Laky se strašně rád proběhne po louce a ještě raději chodí s páničkem do lesa, zvlášť se mu líbí když v lese potká srny. Jednou, když byl ještě menší, uviděl srnu, vytrhnul se páničkovi a rozběhl se za ní. Nereagoval na volání a běžel a běžel.
Všichni jsme dostali strach, jestli půjde dál do lesa, hrozí mu nebezpečí, může ho napadnout nějaké zvíře, něco se mu může stát. Ukápla i nějaká slzička, děti se bály o svého psího kamaráda. Čekali jsme jak to vše dopadne a vydali jsme se ho hledat.
Až dcera Martina byla úspěšná, pomalu už začala věřit, že se Laky opravdu ztratil a že ho už nikdy neuvidíme, když vtom uslyšela v dálce známé zakňučení, šla dál po zvuku a našla Lakyho až daleko v lese, zachytil se i s vodítkem o strom, omotal se kolem něho a tak nemohl dál. I on měl strach, cítil nebezpečí, poznal, že jestli mu někdo nepomůže tak tam zůstane.
Když Martinu uviděl, byl strašně rád a dával ji to najevo svým psím způsobem. Bylo to pro něho velké ponaučení, ještě i na druhý den byl skleslý a věděl, že provedl něco, co neměl. Od té doby nám už nikdy neutekl sám dál do lesa, vždy čeká na kraji na pánička a do lesa jde až s ním.
Autor: Arleta