Příběh nemocniční

V nemocnici jsem jako pacientka pobývala osmkrát a jako návštěva nemocných nesčíslněkrát. Nemocnice je všeobecně řazena mezi smutná místa, skoro jako hřbitov. Ale nemusí to tak být vždycky. Samozřejmě záleží na tom, jak vážná a bolestivá je vaše choroba, ale neméně důležité je, s jakými lidmi se tam potkáváte. Při jednom z posledních pobytů jsem se o tom přesvědčila vrchovatě. Tenkrát mě po všech možných vyšetřeních uložili na JIPku a zavedli mi různé hadičky, kyslík, monitoring srdce a každou hodinu přiběhla sestřička měřit mi tlak.

Ležela jsem prakticky bez hnutí, bolest mě zcela ochromila a já si v duchu říkala, že takhle asi končí život člověka a přemýšlela jsem, co jsem ještě chtěla zařídit a co říct svým blízkým. Ale chyba lávky, můj stav se pomalinku zlepšoval, už jsem vnímala, že vedle leží pán s nemocnou nohou (kterou mu bohužel později museli amputovat), už mi vadilo, že se i v noci nepřetržitě svítí a světlo je přímo nad mou hlavou. Nejvíc mi ale vadilo, že jsem nesměla chodit a to ani na WC. Sice jsme s pacientem vedle navázali postupně čilý rozhovor, ale právě kvůli mému poslednímu omezení jsem požádala, aby mezi nás dali alespoň nějakou plentu, protože vzdálenost mezi postelemi byla asi 50 čísel.

Jak se můj stav lepšil, jednou ráno přijela sestřička s pojízdným křeslem, do kterého mě usadila, na klín mi nandala veškeré moje věci, dále láhev s infúzním roztokem a ještě všechno možné a už jsme drandily na normální pokoj. Měla jsem z toho ohromnou radost a sestřička byla také dobře naložená, takže jsme se při té jízdě smály a při pohledu na nás se smáli i kolemjdoucí. Mně občas s klína něco upadlo, tak jsme se musely vracet a to byl důvod dalšího veselí.

příběh nemocniční Konečně jsme byly na místě. Když jsme vjely do pokoje, chtěla jsem sestřičku upozornit, že jsme tam špatně, že v pokoji je chlap. Ale ten „chlap“ najednou promluvil: „To jsem ráda, že už tu nebudu sama.“ Byla to paní. Měla hrozně krátké vlasy, tmavé a v bledém obličeji výrazné tmavé oči. Postavu měla téměř chlapeckou. Ještě ten den jsem si ji oblíbila a bavily jsme se, jako bychom se znaly léta. Ukázalo se, že je se mnou stejně stará a tak jsme měly podobné zážitky - ze školy, jedly jsme stejná jídla ve školních jídelnách, chodily tancovat při stejných písničkách, četly jsme stejné knihy, viděly stejné filmy, pekly podle stejných receptů. Došlo i na vtipy. Paní, jmenovala se Zdeňka, pracovala dříve jako zahradnice a tak jsme často probíraly kytičky a zeleninu, ona mi radila, jak co pěstovat.

Byla po amputaci prsu kvůli rakovině, ale byla pořád veselá a vždy ochotná pomoci. Já ještě nesměla moc chodit a ona se o mne starala. Tu mi donesla čaj, tu podala něco z tašky nebo mi zvedla polštář, protože já v noci špatně dýchala. Sama si nikdy na nic nepostěžovala. Bylo mi tam s ní moc dobře, pořád jsme měly o čem povídat a čemu se smát, takže i vizita odcházela z našeho pokoje se smíchem a pan primář říkával: „No, vy dvě jste se našly!“ Často k nám přišly i pacientky z vedlejších pokojů se pobavit. Zdenička mívala návštěvy častěji než já. Jezdil za ní manžel a jednou přijeli i mladí s dětmi. Děti si neměly kam sednout, tak se hrnuly k babičce na postel. Zdeňka najednou sykla a její manžel hned děti seřval, že si tam nemají sedat, babičce ublíží, že ji určitě uhodily do prsou. Marně Zdeňka vysvětlovala, že se nic nestalo, že se spíš jen lekla. Děti musely stát. Nabídla jsem, ať si sednou na mou postel, že mně to vadit nebude, ale manžel Zdeňky to nedovolil. Děti byly až do konce návštěvy zaražené. Když všichni odešli, ze Zdeňky vypadlo, že děti vidí málo. „Jak to, bydlí přece ve stejné vesnici?“ nechápala jsem. „Jo, ale manžel nemá rád návštěvy,“ byla její odpověď. Namítla jsem, že přece vnoučata jsou něco jiného než běžná návštěva, ale ona řekla jen: „Hm.“ Už jsem se raději dál nevyptávala.

Pak přišel den, kdy Zdenička odcházela domů. Nedovedla jsem si představit, že už ji nikdy neuvidím a neuslyším. Chtěla jsem tedy od ní číslo telefonu, že až přijdu i já domů, zavolám jí. Řekla, že doma telefon nemají, ale že mi dá číslo manželova mobilu, snad jí telefon předá. Ona sama že mobil nemá. Pak ještě slíbila, že až přijede na vyndání stehů, zastaví se za mnou.

Mě ještě ten den přendali na jiný pokoj a dokonce na jiné patro. V pokoji jsme byly čtyři, ale celkem pohoda. Když přijela Zdenička, splnila svůj slib, našla mě a chvíli jsme si povídaly na chodbě na lavičce za přítomnosti jejího manžela. Přišla za mnou i za týden, kdy jí vyndávali druhou část stehů. Potom mě šla vyprovodit do mého pokoje a špitla mi, že její muž o mně řekl, že jsem dobrá ženská a ona si tedy myslí, že jí určitě předá mobil, až budu volat. Přišlo mi trochu divné, že se z toho tak raduje, já to považovala za samozřejmé.

Ukázalo se, že jedna pacientka z našeho pokoje bydlí ve stejné vesnici jako Zdenička.

Té jsem se svěřila, že si se Zdeničkou budeme telefonovat.

„Vy tomu věříte?“ řekla. „To jí manžel nedovolí.“ A tak jsem se dozvěděla, že Zdenička je přísně hlídaná. Smí jen do obchodu a to manžel stojí u okna a sleduje, zda se s někým nezastavila, rovněž hlídá hodiny a běda, když se mu zdá, že přišla dlouho. Nesmí prý nikam a nikdo zase nesmí k nim.

Nemohla jsem uvěřit, že by tak inteligentní a příjemná paní žila s takovým sobcem – primitivem.

Když jsem i já opustila nemocnici, zavolala jsem na mobil Zdeňky manžela. Ten byl v telefonu velmi příjemný a vstřícný, Zdeňka prý je v Českých Budějovicích na ozařování, ale přes víkend bude určitě doma, odjede zase až v pondělí. Tak ať zavolám o víkendu. Ulevilo se mi. Ta pacientka zřejmě nemluvila pravdu. O víkendu jsem plna naděje volala opět. Telefon vyzváněl a nikdo to nebral. Zkusila jsem to ještě třikrát a pak i následující víkend, než mi definitivně došlo, že manžel Zdeňky je skutečně sobecký magor a nepřeje své ženě ani trochu popovídání s kamarádkou.

Když jsme jeli s přítelem už po roce na výlet, schválně jsem naplánovala trasu přes vesnici, kde Zdenička bydlí a přála jsem si, abychom ji potkali. Nebo alespoň tu druhou pacientku, která už je jistě také doma. Bohužel byl víkend, vesnice byla jako vymetená, nepotkali jsme živáčka.

Telefonní číslo na manžela Zdeničky jsem ze svého seznamu vymazala. Nezbývá mi než věřit, že Zdenička je zdravá. Věřit, že je šťastná, si ale netroufám.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete