Práce v sociálních službách je extrémně náročná. Možná není fyzicky náročnější, než dělnická pozice někde v průmyslové zóně, kde zaměstnanci stojí hodiny na nohách a každý úkon se jim počítá na sekundy, nebo zvedají těžké předměty, ale v sociální oblasti se k této službě přidává také stres a psychická zátěž. Někdo to ale dělat musí a ti, kteří jsou na tuto péči odkázaní, jsou na ní závislí a potřebují ji. A tak jsem před lety nastoupila do Alzheimer centra v našem městě.

Vykonávala jsem svou práci s láskou. Měla jsem vřelý vztah ke klientům onoho zařízení. Byli to lidé s minulostí, na kterou často zapomněli. Takové malé, bezbranné děti. A přesto to byli dospělí a staří lidé. I tito lidé ale, v jasné chvilce, dokázali milovat, projevovat emoce a občas i vyprávět o svém minulém životě. Byli bezbranní a ztratili vypočítavost, chamtivost, závistivost a snahu soupeřit s ostatními.

Do našeho domova přijali paní Evu. Byla zhruba ve věku mé maminky. Eva už moc nevnímala. Celé dny seděla na posteli a dívala se do prázdna. Nechtěla se účastnit společenských a kulturních akcí, které se v domově pro klienty pořádaly. Tato paní měla dvě dcery. Tu mladší jsem viděla jen jednou, a to, když k nám Evu přijímali. Starší z dcer chodila za maminkou pravidelně. Jak jsem později zjistila, mladší, která za mámou nepřišla jak je rok dlouhý, bydlela nedaleko našeho domova. Ta starší žila v jiném městě. Přesto jí máma stála za to, aby za ní pravidelně ve volných dnech jezdila, pomáhala s její hygienou, nosila mamince pralinky, které měla stará paní ráda, vitamíny i preparáty na klouby. Držela starou paní dlouhé hodiny za ruku a mluvila k ní.

Těsně před úmrtím paní Evy, jako by to tušila, přišla i mladší z dcer. Tehdy ta starší jako obvykle chytla maminku za ruku, hladila ji a povídala klidným hlasem k nepřítomné paní. Ta mladší to chvilku pozorovala.

„Můžeš mi říct, proč ji hladíš a povídáš, když to nevnímá?“ zajímalo mladší ženu. „Vždyť ani neví, kdo jsme. Neví, že jsme její dcery.“

Ta starší na chvilku vzhlédla. Položila si prst na ústa, snad aby své sestře dala najevo, ať mlčí. Na chodbě jsem pak slyšela, jak starší sestra řekla té mladší: „Víš, ona sice asi neví, že jsme její dcery, ale já vím, že je to naše máma. Vím, že nás porodila, utrhovala si od úst, dávala nám to nejlepší, co měla. Naučila nás chodit i mluvit první slova. Nevím, jestli si pamatuješ, jak nám dávala často šunku na talíř a sama jedla suché pečivo. Jednou jsem se jí zeptala, proč ona šunku nejí. Tvrdila, že jí nechutná. Nebyla to pravda. Vidíš, teď já jí nosím šunku a dávám její oblíbené pralinky. Je to naše máma a rozkrájela by se, abychom se my dvě, když jsme byly ještě děti a ona byla zdravá a, vzpomínáš, atraktivní dáma, měly co nejlépe. I já chci, aby závěr jejího života byl pokud možno co nejlepší.“

Tehdy jsem se rozplakala. Dobře jsem věděla, že ty lidičky, o které jsme se starali, potřebují lásku a péči stejně tak, a snad i více, než zdraví lidé.

Když paní Eva za pár dní zemřela, kupodivu to byla právě mladší z dcer, která první přišla do kanceláře našeho domova. Zajímala se o to, co po její mámě zůstalo a co by si mohla odnést. Na chodbě jsem pak potkala tu starší. Na jejím obličeji jsem viděla bolest. Věděla, že to přijde, a že při této nemoci je smrt i malinko vykoupením, a přesto jí bylo maminky líto. Zastavila jsem se, pohladila její rameno a upřímně jí kondolovala. Nakonec jsem se zeptala, jestli má nějaký dotaz. Přikývla. Z jejích úst pak vyšel jediný dotaz: „Řekněte, prosím, že maminka při svém odchodu netrpěla a odešla v klidu?“

Kývla jsem. Ono to tak i bylo. Řekla bych to i tak, protože tato dcera měla svou mámu skutečně ráda.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10