S vědomím, že najdeme pro babičku to nejlepší, co okolí nabízí, jsme nakonec vybrali domov seniorů, který nám byl dostupný a nabízel klidný a pokojný domov pro lidi babiččina věku. Chtěli jsme pro babičku samostatný pokoj, aby měla své soukromí, a zaplatili jsme za něj. Babičce se v domově líbilo. Dům měl svou zahrádku, venkovní posezení a klientům poskytoval i kreativní dílny. Babička vypadala spokojeně. Dokonce se občas vydala se svým chodítkem i mimo svůj pokoj a našla si v domově kamarádky.

Jak bylo možné, babičku jsme navštěvovali. Zajímalo nás, jak se babička má, zda má dostatek jídla a jestli jí něco nechybí. Babička si nikdy na nic nestěžovala. Časem babička potřebovala víc péče a byla víc a víc na svém pokoji, z kterého už téměř nevycházela.

„Sestřička za mnou chodí a hrajeme žolíka,“ chlubila se, když měla světlejší chvilku.

Byli jsme sestře za její péči vděční, a odměnili jsme se jí drobnými dárky i obálkou. „Dělám to ráda,“ zarděla se sestřička, ale obálku přijala.

Domluvili jsme se s ní, že budeme babičce nechávat nějaké peníze a ona jí za ně občas, když bude třeba, nakoupí. Babička měla sice svůj důchod a v domově zajištěnou stravu, ale nechtěli jsme, aby strádala. Nějaká ta koruna navíc jistě přijde vhod.

Po čase do domova nastoupila nová ošetřovatelka. Střídala se i u naší babičky. Byla to mladinká dívka romského původu. Nechceme nikoho diskriminovat, ale dívka tmavší pleti v nás zpočátku vzbuzovala obavy. Přesvědčili jsme se ale, že dívka je k starým lidem milá, věnuje se jim a dělá pro ně, co jim vidí na očích. Babička si ji dokonce oblíbila. A tak jsme hustou černou dívčinu hřívu vídali čím dál častěji. Mladé dívce se dokonce podařilo v době, kdy babička už jen ležela na pokoji, vyvézt ji na vozíčku do zahrady a tam jí ve stínu stromů předčítala knihy.

Pak babička onemocněla. Měla vysoké teploty, blouznila. Připravovali jsme se na nejhorší. Právě tehdy, když babička ležela v teplotách, se jí v noci ztratila z pokoje nemalá hotovost.

„Kdo ti ty peníze vzal?“ snažili jsme se vyzvědět. Nijak jsme na babičku nenaléhali. Byla slabá, chudinka, nejspíš vše zaspala. Babička ale přece jen něco viděla. Sdělila nám, že jí peníze vzala snědá dívka. Všimla si její černé husté hřívy, když z pokoje odcházela.

Šli jsme za ředitelem domova a svěřili jsme se mu s naším podezřením. „Poslední dobou se nám v domově skutečně šíří krádeže. Někdy drobné, jindy větší. Několika klientům zmizely zlaté šperky, peníze,“ svěřil se nám pán se zachmuřenou tváří.

Když jsme se svěřili, na koho máme podezření, muž zachmuřil ještě víc svou tvář. Údajným pomluvám nevěřil. „Na chodbách je kamerový systém a uvedená ošetřovatelka ten den na pokoji vaší babičky vůbec nebyla. Napadlo mě jediné.“

A tak jsme se domluvili s ředitelem, stejně tak jako další rodiny seniorů, že několik kamer bude s naším svolením nainstalováno i na pokojích seniorů. Ostatní zdravotnický personál o tom ale neměl ani tušení.

Domluvili jsme se, že babičku ověšíme jejími zlatými šperky, které jsme měli doma, aby se zloděj polapil. Byla sice malá šance, že se chytí, muselo se to ale zkusit.

Ten den jsme byli celý den s babičkou. Měla narozeniny. Na pokoji se mihla i ona ošetřovatelka. „Nebudu rušit,“ řekla. „Vám to dnes ale sluší,“ podotkla.

„Babička má narozeniny, tak chceme, aby byla krásná. Taky jí tu necháme trošku víc peněz, ať si v případě potřeby řekne o to, co chce koupit, sestřičko,“ hráli jsme svou předem domluvenou roli. Před sestrou jsme vložili komínek bankovek do nočního stolku.

Tu noc byla babička okradena. Kamera zaznamenala osobu s tmavou hřívou. Zdálo se, že zloděj byl polapen. Nakonec se ale přišlo na to, že uvedená sestřička měla tu noc ledvinovou koliku. Málo pila, a tak ji odvezli do nemocnice. Ona proto nemohla babičku okrást. Stejně jako naše babička, byli okradeni i ostatní senioři. Někteří nic netušili, jiní uváděli, že je okradla snědá sestra. Nikdo netušil, že ta v ústavu vůbec není.

Nakonec se vyšetřováním zjistilo, že kradla úplně jiná sestra v tmavé paruce. Tu si nasadila, aby se vina svezla na její nevinnou kolegyni.

V ústavu se udělaly organizační změny, personál byl až na pár sester obměněn a až do smrti naší babičky se nikomu už nic neztratilo. Snědá dívka v ústavu zůstala a byla při naší babičce až do její smrti. Babička ji velmi milovala, a tak nebylo divu, že jsme jí po babiččině odchodu darovali jeden z prstýnků na památku. Ono se totiž tak často nevidí, že někdo dělá pro druhého víc, než mu nařizuje pracovní smlouva.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10