Nedávno jsem jela domů od rodičů. Tentokrát jsem byla ve svém autě sama, protože manžel a děti jeli na oplátku k tchyni pomoci jí s nějakou prací. Cesta příjemně ubíhala, když jsem najednou uprostřed křižovatky narazila na automobil, který před mýma očima vypověděl službu. V autě škytlo, párkrát sebou cuklo a zůstalo stát. Ženě za volantem se ho znovu do pohybu uvést nepovedlo. Silnice byla v tu dobu opuštěná, byla jsem tu jen já ve svém autíčku a dvě mladé cestující z nepojízdného auta. Ta starší, sotva třicetiletá, seděla na místě řidiče, mladší vedle ní.

„Dobrý den. Co s tím máte?“ zeptala jsem se a soucítila jsem se ženami. Jen pokrčily rameny. Zjevně autům moc nerozuměly. Já na tom ale nejsem o moc lépe. Nakonec jsem ženám nabídla, že bych je odtáhla k nejbližšímu servisu na laně. Obě nadšeně souhlasily.

Když jsem upevnila nepojízdný automobil na lano a usedla na místo řidiče, ještě chvilku jsem přemýšlela, kam vlastně pojedu. Konečně jsem se rozjela. Musím přiznat, že v první chvíli jsem se nepodívala ani do zpětného zrcátka.

Servis byl necelých pět kilometrů od místa, kde jsem na nešťastnice narazila. Oddechla jsem si. To se mi na těch pár kilometrech nemůže nic stát. Ještě nikdy jsem totiž nikomu auto neodtahovala.

Dala jsem se do pohybu. Jela jsem pomalu, opatrně. Stály jsme na kopečku, z kterého bylo potřeba sjet. Po zhruba dvou metrech jsem ovšem slyšela obrovskou ránu. Zastavila jsem, vystoupila z auta, a vše mi došlo. Nepojízdné auto jsem měla ve svém kufru. Obě cestující totiž seděly na zadním sedadle.

Od té doby se snažím nikomu na silnici nepomáhat. Nikdy by mě nenapadlo, že může být někdo tak hloupý a může nechat auto bez velení.

Na svou dobrotu jsem nakonec doplatila. Servis, kam jsem auto nakonec dotáhla, jsem totiž potřebovala také. Ženám se jejich nehoda nakonec finančně prodražila. Obě se nakonec dušovaly, že za volant si už nikdy nesednou. Jen mi táhne hlavou, kdo jim kdy dal řidičák a za co?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10