Každou práci, kterou jsem vykonávala, jsem dělala s láskou. To proto, že po většinu svého života jsem pracovala s lidmi a pro lidi. Se zdravotní školou jsem většinou dělala ve zdravotnictví, a poslední „štace“ byla v lázních. Do našich lázní jsem nastoupila jako pokojská. Byť to je práce i pro nekvalifikované pracovníky, zaujala mě a vykonávala jsem ji s láskou. A právě lázně mi poskytly spoustu námětů pro mé příběhy.

Na jeden z pokojů nastoupil pan Petříček. Na oddělení, kde jsem pracovala, byla většina klientů na plenách a ve velmi vážném stavu. Byli zde vozíčkáři, autisté a klienti po mnoha mozkových příhodách i amputacích. Tak, jako právě pan Petříček. Čerstvý padesátník byl po pěti mrtvičkách málo pohyblivý a od prvních hodin svého pobytu mi mou práci velmi ztěžoval.

„Pane Petříčku, to snad nemyslíte vážně?“ ptala jsem se v momentě, kdy jsem ráno vstoupila do pokoje silně čpícího stolicí. Klient opět vykonal potřebu a použitý toaletní papír hodil pod postel, za televizi na stole i na balkón, a spokojeně ležel v posteli. „Kdo to má po vás uklízet?“

„Vy to uklidíte!“ usmál se klient.

„Ale já nejsem povinná to uklízet. Děláte to i doma?“

„Ne, tam bych si to musel uklidit.“ Přiznal se pán.

Tak to šlo den ode dne. Špinavý pokoj mě vítal každé ráno a já pana Petříčka neměla ráda.

„Vám se vůbec nic nelíbí,“ culil se na mě a já neměla pochyb, že to dělá úmyslně.

Jeden večer se panu Petříčkovi udělalo zle a musela ho odvézt sanitka do nemocnice. Uklidila jsem pokoj a neukázněný pacient mi vůbec nechyběl. Po týdnu jsem vešla opět do pokoje a na posteli zahlédla klienta.

„Dobrý den, to jsem rád, že vás vidím,“ přednášel muž, který byl panu Petříčkovi hodně podobný. „Vy jste tak hodná.“

Pán děkoval, udržoval čistotu a o všechno uctivě žádal. Přemýšlela jsem, kdo je novým pacientem na lůžku pana Petříčka, a když šla ošetřovatelka kolem mě, zeptala jsem se jí rovnou: „Prosím vás, je ten pán na posteli u dveří pan Petříček, nebo není?“ Ošetřovatelka vešla do pokoje, mrkla na postel a pak mi sdělila: „Ano, to je pan Petříček. Vrátil se nám z nemocnice a je jiný, že?“

Ano, byl. Po zbytek měsíce jsem na pokoji měla pramálo práce. Pan Petříček byl uctivý, děkoval, udržoval čistotu a za každou drobnost, kterou jsem pro něj udělala, měl pro mě drobnou odměnu v podobě čokolády, kávy či jen bonbónu.

Uvědomila jsem si, že někdy stačí, aby klient zavítal do nemocnice, kde jsou na něj zdravotníci přísní a vyžadují poslušnost, udržování čistoty a hygieny, a personál lázní se pro něj stane náhle dobrým andělem.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10