Příběhy z ušáku - I v nemocnici může být veselo II

Probouzím se, slyším hlasy, vzdechy, nářky. Copak to je? Aha, mám to vyřízené. Opět usínám. Ale  zpovzdálí slyším: Chcete injekci? Okamžitě se snažím otevřít oči, nejde to. Mžourám, všude tma. Áááááá, naše Růženka se probudila. Ten hlas znám, ale tvář nevidím, vše rozmazané. Zaostřuji. Kdepak, nechci! Co nechceš? No přece injekci.

Proč, něco Tě bolí? Proč by bolelo? To jsou otázky. Tak nic nedostaneš. Však jehlu nechci, nemám zájem. Přece ví, že se bojím. A nabízet, to jsou věci. Jsem rázem probraná, jak vidíte, ta včelička nebyla nabízená mojí boubelatosti, ale té postýlce u okna, či tý vedle? Nevím, pokoj má ještě 7 míst a všechny vzdychají. Konečně je trochu klidu a mohu spát. Ovšem ne dlouho. Jsem přišpendlena k posteli, v jedné ruce kapačka, druhá, což je horší, manžeta od přístroje, co pípá, zpívá a hlavně, jak si zdřímnu, hned pumpuje a měří tlak! Víte, jsem skřivánek, ne sova, už od mala mám svůj pravidelný rytmus. V 18 letech byl trošinku upraven, ale i tak dodržuji určité věci. Jednou radou, co jsem dostala od Dr., když jsem přecházela z dětské poradny do dospělácké,  je  pravidelný spánek. Dodržuji, jen výjimečně hřeším.

A tu to máte, jak mohu spát, když ta mašinka neustále pumpuje, jen co zaberu! Jsem nevrlá, unavená, protivná. Andělíček sestřička opět přichází, zda se něco nezměnilo a nebolí. Jo, bolí, ruka od věčné pumpy. Žel nelze sundat, musím vydržet. Přichází na kontrolu Dr. a hned, jak se mám! Jak asi, nevyspalá, tak se mám! Ne, nebojte se, nejsem tak protivná nahlas, jen sama pro sebe, ale dodávám si odvahu a začínám smlouvat. Je nutné mít tuto mašinku? Ano, je, tlak Ti měřit musíme. Ale mě to budí, ruší, smutně koukám. Jo, holka, nás zase vyrušil Tvůj ranní příjezd, ty bys zasloužila. Tu zvedá prstíček a hrozí. Teď si nejsem jistá, zda je výhoda, když polovina Dr. jsou Tvoji zákazníčci. Jinak by tato konverzace nebyla vedena tímto rošťáckým způsobem. Konečně po složitém vyjednávání dostávám jinou manžetu, jsem odpojena od mašinky a tlak se bude měřit ručně, sic pravidelně, ale nehlučně. Víte, neuspěla bych, kdyby výsledky nebyly dobré, to vím jistě. Teď už mohu klidně spát celou zbývající noc.

Ráno se probouzím krásně odpočatá, stále bez bolesti.To se ovšem nedá říct o ostatních spolunocležnicích. Hned si při vizitě stěžují, jak je vše bolí. Všechny máme rozřezaná bříška, stejnou jizvu. Nevím, co mám za léky a ani nepátrám, možná strach z včeličky potlačil bolest, proto nic necítím. Dostávám první papů, nějakou prapodivnou tekutou věc, už od pohledu brrrrrrrrrrr. To se opakuje celé 2 dny. Stále stejné.Třetí den nás ukládají do pokojíčků, prý aby mohla přijít rodinka na návštěvu. Neví, že manžel stále nic netuší a je na montáži. Zakázala jsem dětem něco říkat.
Odpoledne poznávám, že to byla moje iluze. Ve své celé kráse stojí manžílek ve dveřích a - co to má znamenat? Proč nic neví? Co se stalo? Inu, táto, nic se nestalo, jen mám břicho na "zip", přece tě nebudu brát z práce, abys prochodil obývák. Víte, chtěla jsem, aby se vše dozvěděl až pak, sic se děcka snažila jak mohla, při xtém telefonu, co jsem nebyla doma ani večer, nastartoval a byl doma. Pak musela pravda ven. Výsledek, táta tady. Hned běžel zjistit, co se děje za Dr. Nemám radost, vidět ustaraného muže není hezký pohled, ale co nadělám, když to prasklo tak celé. Vrací se do pokoje skleslej jak slípka, vstřebává diagnózu. Mám Ti něco přinést? Chceš džus, vodu, ovoce? To jsou první souvislá slova, co slyším. Jak těžko se vyrovnává. Nechci nic, čaj dostávám, vodu leda bez bublinek, ale to není chutné, ovoce nesmím. Nevstávám, musím ležet. Mám špatnou krev, stále se motám, dostávám transfúzi. Jen ještě netuším, kolik jich bude. To zjistím časem. Jsem unavená, konec návštěv.

Usínám. Ani večeři nejím, spím. Večer přichází sestřička na kontrolu, opět kamarádka, povídáme si. Tak co, už je Ti lépe? Ale ano, je, copak jsi neslyšela ten balvan, co spadl, když mužíček poznal pravdu?  Ještě chvilku je na našem pokoji, zhasíná, jdeme spát. Je 21.00 hodin. Po 10 minutách zvoním poplach, copak se Ti stalo? Bolí to? Chceš injekci? Ne, nechci, ale ruplo to, nádor prorazil, krvácím. Smutně koukám. Okamžitě volá Dr., přichází. Hned na pooperák nasadit přístroj, bez komentářů, hlídat. Jinak štantopéde na sál! Nedutám, ač další zákazníček, přesto mlčím, vím, že má pravdu. Jo, holka, co s tebou? Co by, čekat, co jiného zbývá. Tak čekáme dál a už neslyším, jak volá a objednává různá vyšetření, spím. Jedno je jisté, v kapačce je cos na klidný růžový spánek. Tak čekejme společně dál.