Příběhy z ušáku - Jak jsem pekla dort

Můj synek bude mít první narozeniny. Přijede skoro celé příbuzenstvo. Už od večera se připravuji na velkou slávu. S dědou, tedy přesně s pradědou  sedíme v kuchyni a louskáme ořechy. Nikdo doma není.
Manžel v práci, tak vše si udělám sama, tedy s vydatnou pomocí dědečka. To on bude hlídat pravnoučka, abych mohla poletovat po kuchyni. Má ho rád. Bydlíme totiž ve stejném bytě, tak je zcela běžné, že synek zabloudí do pokoje za dědou a tam spolu lumpačí. Jednou jsem je načapala, jak pojídají kyselé zelí. To Vám byl škleb, co synek udělal, ale dožadoval se dalšího přísunu. Taky barvy na tričku už beru jako samozřejmost, děda je malíř. Nuž tempery mám všude. Jen olejové barvy naštěstí ne.

Zásada, jen to, co se dá vyprat, používá i klouček. Aspoň že tak.Tak tento klučík už má rok. Jak ten čas letí. Večer jsem upekla korpusy na dorty. Krémy mám taky už připravené, ale dodělám až ráno. Dorty se prostě do naší lednice nevejdou a kam je asi tak dám! Mám všude připravené ingredience v miskách, přesně navážené, jen abych se ráno nezdržovala. Vstávám brzo, abych vše stihla, vždyť přijede i teta Eva z metropole.
Je to dětská Dr., ale pozor, psychiatr! Tak mám trochu strach, to víte, nemoc z povolání se může projevit. Máme vše hotové, dva dorty, obložené mísy, chlebíčky, oběd i večeři pro hosty. To Vám bylo poletováníčko. Jen teď malý problémek, kam vše dát? Inu, děda si ví rady: "Holka, venku u sklepa je fošna, tu přines. Dej sem nahoru na chodbu, opři o parapet a druhou stranu na sokl od schodů. Přehoď lantuch, vše narovnej a máš hotovo!" Nuž děda radí, tak poslechnu, sic zrovna nemám moc důvěru k tomuto uskladnění. Ne že by někdo uždiboval, to ne, jsem sama s dědou v baráčku, ochutnáváme, zda surovinky nejsou nějak zkažené, raději hned! Zatím vše dobré. Ale? Máme tedy vše narovnané, připravené na návštěvy. Byteček se leskne, ručníky, utěrky v jedné řadě, papučky připravené na nožky, jen nazout. I velký stůl připraven, raději budeme obědvat u linky, abych neměla moc práce, co kdyby přijel někdo dříve než má. Jdeme na malou procházku. Mám ráda tyto špacíry, děda všem hrdě oznamuje, že to malé je jeho pravnuk a já, inu, manželka nejmladšího vnuka. Dědeček má berle, tak jdeme pomalu. Však domorodci ví, že budeme mít velkou slávu. Taky už máme několik dárků od místních doma. Čas běží, vracíme se. Já žiji v domnění, že synátor usne. Jak se opět ukazuje, kdepak, má problémy se spaním, prostě nechce odpoledne odpočívat. Leda u dědy v posteli. To zase nechci já. Pomalu odemykám byt, abych nikoho nepraštila, neb ten ratatýrek je čiperka. Hned u dveří ale zůstávám stát! Dědo, jsme vykradeni!!!!! Cože? Kdo by to udělal? Ale při spatření té spouště je jasné, někdo tu byl! Vše je rozházeno, rozpatláno. Všude děsný nepořádek.

Už nemám nic na oslavu, jen talířek, co zbyl od našeho ochutnávání. Nejraději bych brečela. Jak toto dopadne a co dám hostům? Přijíždějí z celé naší krásné domovinky! Pomaloučku otevíráme dveře od bytu a ejhle, vše načančáno jak bylo!!!  Tak kdo to tedy byl? Už vím, tedy tuším, jdu pomaloučku do sklepa a vše je jasné, dveře otevřené, přesně vyražené. Po cestě spatřuji zbytky chlebíčků i jiných pamlsků. Viníka tedy mám. Oznamuji, co jsem viděla, po poradě děláme vše znova, jen dort bude koupený, to nestíháme. Přijíždějí hosté, vychvalují si, jak máme dobré papáníčko, hezky uklizeno, jen na chodbě se prý válí nějaký sýr či co, tam u komory s kompoty. Prý to mám sebrat, než budeme mít myši doma. Taky švagr, když byl ve sklepě přiložit do kotle, poznamenal, že i tam viděl kus veky. Mám se najíst doma a ne sedět u kotle, však on chytí bez mé pomoci. Ovšem babička poznamenává, že ten dort je sice dobrý, ale měla jsem jí říct, ona by ho upekla. Nuž už jsem nevydržela tento atak a vyšla s pravdou ven. Dědeček vše přitakal, dosvědčil, že po návratu z procházky nás čekalo nemilé překvapení, naštěstí ne lupiči, jak se původně domníval, ale jen jeden a to pořádně vypečený. Prý můžeme poděkovat mému muži za dar, co jsem nedávno dostala. Tak, tak. Tu se všechny oči dívají na mého muže, co že to bylo za dar? No přivedl jsem pejska, víte, jsem stále v práci, tak aby jim nebylo smutno. Zmíněný pejsek byl kříženec fouska s boxerem i jeho mohutnosti. Tak tento uličník využil mé nepozornosti, vlezl oknem do sklepa a vůně laskominek ho přilákala až k vyražení dveří od sklepa, které jistila skoba.

Ano, ano, to byl ten zloděj. A víte, že jsem se nemohla nijak hněvat. On totiž měl též narozeniny. Sice nevím přesně den, ale Dr. při prohlídce oznámil, že je to roční pejsek. Inu, chtěl slavit též. Já ho schválně nechala na zahradě, aby se nemotal pod nohy. To víte, bála jsem se, aby nepodrazil dědu, byl to takový ratatýrek. Nuž zabavil se sám. Jen švagr dodal: "A já si myslel, že je mlsnej a on se přežral!" Náš mazlíček klidně ležel u topení a krásně spal. Tak to byla oslava našeho kloučka, co málem nebyla. Mnoho vody uplynulo, co tento příběh se stal. Snad Vás i pobavil a úsměv zdobí Vaši tvář.