Paní Zima přišla do kraje, každý si rád pohraje. Sáně, brusle, lyže, taky koulují se všechny děti. Kdopak by se zimy bál? Inu, snad jen pecivál. Vždy, když začne padat snížek, vzpomenu si na dárek od pana učitele. To byl náš pan soused, když jsem byla malá. Každé dítko si venku hrálo, dovádělo, skotačilo. Mělo sáňky či lyže. Jen já nic.

Maminka se bála, abych při své živosti neutrpěla nějaký úraz či šrám. Ne, že bych byla z porcelánu, inu to ne, ale mé srdíčko nesmělo být namáháno. Tak proto. Pan učitel jednou při úklidu sklepa našel poklad! A jaký! Sáně rohačky. Sic nebyly nejnovější, neb jeho syn už měl nějaký ten pátek. Ale děti zatím neměl. Tak jsem ke svým prvním sáňkám přišla. Pro mne byly ty nejkrásnější na světě. To, že byly celé dřevěné bez popruhů na sezení, vůbec nevadilo. Ale ty zdobené krásně zatočené rohy nikdo neměl! Ještě jedna věc byla důležitá, mohl jezdit jen jeden! Rázem jsem se stala královnou kopce. Inu, ano, stala, každý si je chtěl půjčit, já pak jezdila s ostatními dětmi na jejich sáňkách. Nuž do doby, než vše zjistila maminka. Vždy se najde dobrá duše, která honem honem cupitá a hezky donese tam, kam nemá. Tedy v očích dítěte. Rázem bylo po radosti. Nepomohlo nic. Ani pan učitel. Maminka byla neoblomná, prý co řekne dr.
Nemusela jsem ovšem čekat dlouho, to víte, byla jsem zvána do naší poradny v nemocnici, ale i do Prahy do Motola. Což znamenalo každé 2 měsíce kontrola. Ovšem pro dítěte nekonečno. Ale jak se říká: "Kdo si počká, ten se dočká." Dočkala a k velké radosti pan doktor povolil, jen s malou chybkou, vždy v doprovodu dospělé osoby. Inu, to by nevadilo, však sáňkovalo více maminek, ale ta moje? Problém byl, že jsem  nesměla prostydnout, moc juchat, zkrátka projevovat méně radosti než ostatní. Neb srdíčko dostávala zabrat. Vyrovnala jsem se. Maminka též, nejdříve sledovala mé počínání a pak vesele sedávala na vypůjčené sáňky hezky jako můj spolujezdec. Nechávala se unést radostí též. Ani jí nevadilo časté vyklopení, to se potom koulovala s ostatními nešťastlivci. Nikdo si nevšiml, že naši radost  zpovzdálí sleduje i sestřička z poradny, jen se pousmála a šla dál. A víte, jak to vím? Inu jednoduše, na další kontrole se pan doktor jen tak zmínil, jak se nám sáňkuje. Na maminku šibalsky mrknul. To víte, dětem nic neuteče. Jen ta voda plyne mnohem rychleji a mé rohačky jsou ty tam.

Víte, dnes jsem viděla u kontejneru právě podobné. Nic jim nebylo, ani zub času se nepodepsal, ovšem kdo by je dnes asi chtěl? Já ano, ale snad si je nějaké dítko vzalo, kdo ví. Pravda je, že ráno tam už nebyly. Jen má vzpomínka zůstala, kterou jsem vám právě dopsala. Padá vločka padá, na promrzlou zem usedá. Až jich bude mnohem víc, pojedeme na saních.