S našima oběhli pár památek, ale rodiče museli v pondělí za povinnostmi, takže průvodcem po centru Prahy a po obchodech jsem se stala já. Nemohla  jsem se dočkat, tušila jsem, že mě čekají nevšední zážitky.

"Tý, Martí, pojedeme krtkem nebo šalinó?" zajímal se strýček.
 "Krtkem, teda metrem," odpověděla jsem.

"Divé, už to pojede, už pískajó," radoval se strýc a nakukoval do tunelu.

"Strýcu, oni nepískají, že pojede vlak, oni pískají na tebe, abys nepřekračoval tu bílou čáru, souprava jezdí každé dvě minuty, to by se upískali," poučovala jsem strýce.

Na Můstku jsme vystoupili. Bratránek sice trochu zdržoval, jel asi pětkrát na jezdících schodech, ale když mu strýc nabídl, že mu dá po čuni, opustil eskalátory a hledal si novou atrakci. Našel. Na Můstku byla nově otevřena prodejna luxusního prádla. "Tato, divé, za to by bylo deset kilo klobás," podivoval se nad cenami prádla.
 "Kozí chlívy," ušklíbl se strýček a zavelel: "Pote, dem."
Teta byla ale jiného názoru: "Jožku, čeké, já sa mrknu," a už mě rvala dovnitř.
 "Jaru, nešil, to je pro hubené kocóry, ty jsi kus baby," lichotil strýc tetě, aby neutratila.

Prošli jsme pár obchodů a obchodních domů, teta nakoupila něco do kuchyně, strýček na zahradu a bratránek vyžebral nějaký model letadýlka na slepení. Všechno se mi zdálo prima, pak ale došlo na nejhorší, dostali hlad. Nabízela jsem jim sice, že za půl hodiny můžeme být doma a tam je připravený oběd, ale oni chtěli ochutnat něco z pražského rychlého občerstvení. Nelákaly je chlebíčky nebo párek v rohlíku, chtěli nějakou "špecialitu". Zaujala je pizza, samozřejmě pravá italská. Centimetrová placka z těsta, pokladená moravskou klobásou na kečupovém základu, posypaná eidamem, je ale nijak chuťově nezaujala, a tak hledali dál. V Gastronomu ochutnali dortíky, ty byly vynikající, ale touha po mase byla silnější. V průchodu Domu obuvi si pánové dali předchůdce hamburgeru - český remo plátek v žemli a já s tetou jsme ochutnaly cizokrajně znějící Portugal, což bylo mleté maso se zelím v jakémsi těstíčku. 

Pak bratránek zatoužil po zmrzlině. Marně jsem mu domlouvala, že vím o lepší, on chtěl tuto a žádnou jinou - stracciatellu. Zmrzlina to snad nebyla špatná, problém byl jenom v jejím servírování. Prodavač u okénka natočil zmrzlinu do špičky a potom ji polil rozehřátou čokoládou. Ta okamžitě na zmrzlině ztuhla a při prvním kousnutí se ta nádhera zlomila a spadla. Kolem okénka bylo takových zmrzlinových hromádek hodně. Bratranec nebyl výjimka, zmrzka se mu zlomila až u kornoutu a upadla.
 "No a máš h...., blbe," káral ho strýc.

Ten si naopak vyhlédl u stánku buřta, zvaného "rakoviňák". Nebyl to oficiální název uzeniny, tak jsme mu říkali my z Prahy a nikdo z nás neměl nikdy odvahu ochutnat.

Gastronomické zážitky jsme zakončili výborným jahodovým koktejlem z automatu Koruna. V duchu jsem vzpomínala, kde všude jsou toalety po cestě k domovu.

"Děcka, pote, dem dom, su přežrané," rozkázal strýček. 

Cesta domů byla velmi rychlá, zvlášť ta poslední část od metra pěšky, kterou strýc absolvoval téměř během. 

Návštěva se vydařila a já i naši jsme s radostí přijali pozvání na oplátku do Brna.  S Brňáky je totiž legrace.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz