Je 2. května.

Dneska v noci jsem se vůbec nevyspala. Prcek v břiše celou noc strašně vyváděl. Brnkal mi do nervů nohou, což vážně nebylo příjemné, břicho těžké, člověk neví, jak si lehnout, co dělat...

Takhle to dál nejde! Jsme tři dny před termínem porodu. Sice všichni doufají, že budu rodit na své sedmadvacáté narozeniny, které mám ve stejný den jako taťka, takže bychom byly tři generace v jeden den, což je za 4 dny, ale já už mám pocit, že to další 4 dny nevydržím! Zahajuji vypuzovací aktivity! Krom vývaru z maliní jsem zkusila snad všechny známé metody a podařilo se!

Chviličku po půlnoci 3. května ležím v posteli a slyším divné rupnutí jakoby v podbřišku a lehké zabolení. Blesklo mi hlavou, zda to nemohla být voda. Vyrazila jsem na záchod a v ten okamžik se mi začalo jakoby chtít na velkou. No, zkušenějším jistě už proběhlo hlavou, že to nebylo nucení na velkou, ale první kontrakce.

Asi hodinu ještě čekám, co z toho bude, a když se kontrakce začaly zesilovat a byly zhruba po 5 minutách, přičemž po každé kontrakci odteklo trochu plodové vody, budím přítele, ještě rychlou poslední fotečku bříška a jede se. Chudák, takhle v jednu v noci moc nevěděl, která bije.

V porodnici jsme asi v půl druhé, kontrakce se stupňují.

Lékař mě přijal a jelikož vše probíhá dobře, přenechal mě asistentce. Ta mi vysvětlila, že mám po natočení CTG volné pole působnosti. Zda chci sedět, ležet, stát, být u ribstol, sedět na míči, jít do sprchy. Příteli řekla, že na chodbě je čaj a kdyby cokoli, ať jí zavoláme, ještě zkontrolovala, jak jsem otevřená (1 cm) a nechala nás společně v klidu.

Kontrakce se pomalu zesilují, nevím, zda se mi chce na záchod, nebo je to jen další stah. Přítel je úžasnej, moc mi pomáhá! Zkoušela jsem všechny možné polohy, abych zjistila, že kontrakce nepřestanou ani v jedné, ale některé jsou příjemnější, než jiné. Při stahu mi bylo horko, tak mi brouček sundaval ponožky, mimo stah mi byla zima, tak mi je zase nandaval. Podával pití, jelení lůj na pusu vyschlou od dýchání, pomáhal do sprchy a z ní, prostě byl úžasnej! Nevím, jak bych rodila v době našich maminek a moc je obdivuju, že to bez pomoci blízké osoby zvládly!

Už mi je docela ouvej. Sestřička přišla, vyšetřila mě a řekla, že jsem otevřená na 2 cm. Propadám lehkému zoufalství a říkám si, že pokud už se cítím, jak se cítím, a jsem otevřená jen na  2 cm, tak to přece nemůžu vydržet, až do konce! Nabídla mi kapačku na bolest, tak jsem přijala.

Asi to není nic moc silného, nebo jsem aspoň nepostřehla nějaký významný efekt. Pomalu ztrácím pojem o čase. Najednou se zase objevila sestřička a nález byl 8 cm. Nechápu, jak to mohlo z 1 na 2 cm trvat tak dlouho a najednou jsem na 8 cm otevřená... Díky Bohu!

Ale to nejlepší mělo teď přijít. Strašně mě to nutí tlačit a nesmím, ještě nejsem otevřená na 10 cm, poševní branka ještě není zaniklá. Dobře, dýchat, znám to z předporodního kurzu a sestřička sama mě k tomu nabádá. Začínám se modlit, ať už mi dovolí tlačit. Ptám se, zda už můžu, vážně už potřebuju! A dostávám spásné požehnání, poševní branka úplně zaniklá...

Jak jsem začala tlačit, mám pocit, že už necítím bolesti. Je to v mé režii a v pohodě!

Ještě říkám sestřičce, že to musí být klouček, že pro holčičku nemáme jméno, respektive máme jména tři.

Hlavička je vidět, sestřička mě nabádá, abych si sáhla na vlásky, aby mě motivovala pokračovat. Ještě jedno zatlačení, hlavička je venku, teď už je to pohoda... Mimísko je na světě. Jen nechápu, proč se sestra tak divně směje? Cože??? Že máme holčičku? To není možné! Dělá si srandu? Ne, opravdu holčičku? Já jí celé těhotenství říkám Tobiášku... Koukám na přítele a ptám se ho: „Tak co?“ Ale odpověď dostávám jen v podobě pokrčení rameny. Tak si prostě malá musí vybrat sama... Ptám se jí, zda chce být Viktorie, Laura, nebo Sophie a u Sophí udělala významné kňour a bylo rozhodnuto.

Malou mi dali ještě s tepajícím pupečníkem na nahé tělo, ona začala sama hezky hledat prso a bez jakékoli pomoci se krásně přisála. Sestřička strčila příteli pod nos pupečník a stříhej. On původně nevěděl, zda to zvládne, zda se mu neudělá špatně atd., ale neměl moc na výběr a statečně střihnul. Zabalili nás do předehřátých dek a nechali tři hodiny o samotě. Jen nás tři, abychom si tu chvíli náležitě užili. Pak teprve malou vzali, zvážili, změřili, udělali nám památeční fotečku ze sálu a obtisk nožičky, nechali mě se na lůžku umýt, protože se mi při vstávání motala hlava, a převezli nás na oddělení.

Jak říkám, byl to porod, ale byl naprosto podle mých představ, můžu říct, že jsem si ho do určité míry užila (v dobrém), a teď máme doma naprosto úžasnou princezničku, která nám dělá jen samou radost.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10