Kapr patří k symbolům Vánoc stejně jako stromeček a jesličky. Můžete si ho koupit v obchodech nebo na tržištích přímo z připravených kádí. Ale jsou také lidé, kteří rádi rybaří a tu radost ulovit si šupináče na štědrovečerní stůl si nedají odepřít.
Náš děda také patřil mezi vášnivé rybáře. Věděl, že kapřík je všežravec a dá se velice dobře chytit na cokoliv, od červů a pečiva po různá těsta, která si sami doma jednoduše připravil. Ale také věděl, že je to ryba vybíravá, kterou v zimě tak jednoduše nechytíte, neboť se pohybuje v teplejších vodách.
Proto jsme také před Vánocemi chodili s dědou na ryby častěji. Tušili jsme, že nic nechytíme. Chodili jsme lovit v poledne, kdy byla voda nejteplejší, a tím se zvýšila šance, že možná něco vylovíme. Návnadu jsme namáčeli do různých lákadel, aby se nám šupináče konečně podařilo chytit. Když už byly asi dva dny před Štědrým dnem, maminka se zlobila na dědu a ptala se ho, kdy jí konečně donese toho kapra. Děda nevěděl, co jí má na to říct, nedařilo se mu šupináče chytit. Nakonec řekl tiše, že snad bude lepší, když si letos kapříka na Vánoce koupíme.
Když už jsme se chystali na nákup, maminka říkala, že půjde s námi. Nezbylo nám nic jiného, než místo na tržiště jít k rybníku. K místu, kde jsme lovili kapry, jsme se pomalinku přiblížili, abychom šupináče nevyplašili. Pak začal nelítostný boj, kdo z nás tří vytáhne nejdříve kapříka z vody. Najednou děda vytahuje prut a na něm visí nejméně padesáticentimetrový šupináč. Děda měl velkou radost z dobrého úlovku a my jsme si všichni pochutnávali na báječném štědrovečerním kaprovi.
Autor: marta