Příhoda z obilného lánu

Při našich cyklotoulkách se vždy snažím, aby výlet byl přiměřeně dlouhý, vyhýbal se pokud možno silnicím a na trase byly různorodé zajímavosti. Vše pochopitelně naplánovat nelze, občas dojde k nečekané události, která takovému výletu dá, jak  to říci, další rozměr. Někdy je nutné brodit rozlitou řeku, jindy je třeba operativně měnit trasu kvůli opravě mostu. Příhoda z letošního léta však byla ze zcela jiného soudku.

Parkujeme u hřbitova na okraji Hodonína. Místo je voleno záměrně, vyhneme se městu a zajímá mě pseudogotická hřbitovní brána z červených cihel s bílými pilířky. Vsedáme na kola, objíždíme hřbitov, napojujeme se na cyklotrasu a přes přístaviště Rohatec míříme k Baťovu kanálu. Překračujeme státní hranici, zhruba 3 km před námi je Skalica, hlavní bod naší cesty.

Městečko má řadu památek, v roce 2009 vyhrála Skalica anketu o nejkrásnější město Slovenska. Fotím si kalvárii, rotundu sv. Juraja z 11. století, zbytky hradeb, Dom kultúry od Dušana Jurkoviče, kostol sv. Michala Archanjela...  „Skalica je pjekné mjesto“ zpívá se v jedné lidové písni. Určitě je to pravda.

Vedlejšími ulicemi prokličkujeme ven z města a míříme kolem Skalického rybníku do polí. Plán je jasný, dojet k řece a po dalších asi 5 km se přes hraniční přechod Hodonín / Holíč vrátit do České republiky.

Je krátce po poledni, nikde nikdo, slunce praží, vedro vrcholí; prašnou polní cestou šlapu do pedálů a těším se na stín lužního lesa u řeky Moravy. Tu můj letmý pohled zavadí o nějaký objekt na kraji pole vedle cesty. Polo leží polo sedí tu dvě osoby, vedle nich odložené dvě motorky. V první chvíli mě napadá, že se tu milenci oddávají erotickým hrátkám - a tak přece nebudu očumovat, že. V dalším zlomku vteřiny mi dochází, že se nejedná o muže a ženu, ale o dva mladé chlapce. No, lidé jsou různí, co na tom. Ale to už můj vedrem zmožený mozek vyhodnocuje i jejich vyděšené výrazy a stav a polohu pohozených terénních motocyklů, sesedám z kola, stejně jako zbytek naší rodiny, který na místo dorazil.

Mladíci jsou zranění, jeden má otevřenou zlomeninu nohy, druhý řeznou ránu na vnitřní straně stehna, sanitku už prý zavolali, ale stále nejede. Rozhlížím se po okolí. Kam až oko dohlédne jen lán obilí protkaný pavučinou cest, severní obzor lemuje hradba stromů u řeky Moravy, občas keříček, slunce přímo nad hlavou, nikde žádný orientační bod. Kruci, jak je tady najdou?

Vzpomínám si na pravidla určení polohy - např. při nehodě na dálnici jsou každých 500 metrů žluté tabulky s kilometráží, ve městě se zase dá nahlásit číslo ze štítku na sloupu pouličního osvětlení... Ale tady? Kde jsme? Uprostřed pole někde na Slovensku!

Obracím se na děti: "Jeďte zpátky směrem k silnici, případně jeden počkejte u té předposlední křižovatky a zkuste sanitku odchytit a nasměrovat k nám."

Děti odjedou a já se věnuji zraněným chlapcům. Co hlava, co břicho? Alespoň že měli přilby! Je vidět, že hlavně hluboká řezná rána dost krvácela, (ještě, že netrefil stehenní tepnu, mohlo být vyřešíno)  a docela mě překvapuje, že teď už nekrvácí.

Jednomu z chlapců zvoní mobil, volají záchranáři, že je nemohou najít, poněvadž ani sami motorkáři nevěděli při hlášení své nehody, kde pořádně jsou. Chlapec podává krví zapatlaný mobil mému manželovi. Ten stručně a jasně vysvětluje situaci - že jsme na polní cestě, po které jsme sem dojeli na kolech, Skalici jsme opouštěli ve směru od Tesca, kolem benzínky na hlavní silnici na Holíč. Z hlavní silnice jsme vzápětí sjeli do pole přes železniční přejezd se stopkou, k rybárně, kolem rybníka a na další křižovatce vpravo... Já mu napovídám, že je to cyklotrasa směr Perúnska lúka a že jim naproti vyjely naše děti.

Vzápětí zvoní mobil znovu, tentokrát je to policie a situace s vysvětlením polohy se opakuje. Zjevně všichni krouží někde jinde.

Máme na kole lékárničku, ale za daných okolností a s vidinou toho, že sanitka tu během chvíle bude, se moc dělat nedá. Zlomenina evidentně bolí, a tak s ní rozhodně nehýbeme. Jen vyměňuji všechny krví prosáklé papírové kapesníky, kterými se sami zranění provizorně ošetřili, a nyní se na ně stěhují mravenci.

Slunce pere a minuty běží. Znovu se ujišťuji, že nedošlo k poranění břicha, ale člověk nikdy neví, tak jen lehce svlažit ústa trochou vody a otírat obličej.

Asi by bylo vhodné udržovat se zraněnými konverzaci. Ale jakou? Třeba: Co jste tady vy volové vyváděli? No blbli na motorkách a srazili se!

Koukám, že chlapec s řeznou ránou si, ať už omylem nebo v prvotní panice, dokázal všechny nezakryté části těla i obličej dokonale umazat od krve. Náčelník Apačů na válečné stezce by mu mohl závidět. Vzhledem k tomu, že jeho maminka už je také na cestě, podávám mu další vlhčené ubrousky, aby se vylepšil a vyděsil rodiče co nejméně. Bere to s povděkem.

Napadá mě, že jsme pro lokalizaci naší polohy v poli mohli použít GPS, ale mám starý mobil, který touto funkcí nedisponuje. Zařízení, které by to umožnilo, mají děti a ty jsem poslala pryč do terénu. Jistě, po bitvě je každý generálem, ale je vidět, že i bez těchto vymožeností si dokážeme poradit.

O možnosti, kdy záchranáři zaměří pomocí mobilních buněk operátorů konkrétní mobil v terénu vím, ale rozhodně se nejedná o rychlou záležitost, to umí pouze agenti v amerických filmech. V praxi je taková lokalizace také jen přibližná, ve městech jde o přesnost na bloky domů a ve volné krajině to mohou být kilometrové odchylky.

Konečně v oblaku prachu doráží kolona dvou sanitek, policejního vozu a auta s chlapcovou matkou. V závěsu pak přijíždí i naše děti.

Poněvadž jsme samotnou nehodu neviděli a už přijeli, jak se říká, k hotovému, není nás tu třeba, a tak se loučíme a odjíždíme. Prázdniny pro oba aktéry nezačaly nejlépe, ale také mohlo být hůř.

Pokud jste si všimli potrubí na přiložených fotografiích, jedná se ropovod Družba, který vstupuje ze Slovenska na české území na břehu řeky Moravy u Hodonína. Vinné sklepy jsou z obce Sudoměřice a Petrov-Plže.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10