Při sledování několika seriálů z nemocničního prostředí jsem se mnohdy pousmála nad tím, kam ten scénárista na ty nápady chodí. Musím přiznat,že onen úsměv byl podbarvený kapkou shovívavosti - co mají přece pořád vymýšlet.

Pak jsem rovnala staré fotografie do nové krabice od bot, když na mě vykoukla moje podobizna s pořádně napuchlým okolím levého oka a já začala vzpomínat na ono období, které se, nevím proč, mstilo právě této části mého obličeje.

Začalo to ještě na gymnáziu. Tenkrát jsem hrála závodně házenou. Při tréninku jsem si šla vyzvednout míč z branky. Vzala jsem ho do ruky a vzpřímila se ve chvíli, kdy na branku pálila má spoluhráčka. Míč letící z její něžné ručky mě trefil do pravého spánku a razantně mi přišpendlil levou polovinu obličeje k tyčce. Mé levé oko se, nevím jak, střetlo s kovovým očkem, do kterého se upevňovala síť.

Krev z nosu se za pár minut podařilo zastavit pod studenou vodou, oko začalo měnit barvy po pár hodinách a v této výtvarné činnosti pokračovalo asi 4 dny.

Několik let byl klid.

Už vdaná, s dvěma dcerami, jsem dostala angínu. Antibiotika, horečka, k tomu se přidal zánět spojivek. Kombinace těchto dvou onemocnění patrně způsobila horší léčení každého z nich. Při ranní hygieně jsem koukla do zrcadla a propadla panice. Mé levé oko na mě koukalo zpoza obrovského puchýře. Přes mé přesvědčení, že oslepnu, se vyléčilo.

A byla zima.

Hodně pršelo, pak rychle zamrzlo a my měli na dvoře dokonalé kluziště. Učila jsem dcery bruslit. Šlo nám to dobře, mám přece zápočet z bruslení. "Mami, a umíš na bruslích holubičku?" zeptala se jedna cácorka. "Jasně, koukejte," sebejistě odpovím, tělo napnu do požadovaného postoje a s rukama vzorně upaženýma jedu. Tak nějak nečekaně se má jedoucí brusle zastaví o zamrzlý kus dřeva v cestě a já padám levým okem na kliku garážových vrat.

Ta ostuda! Ty barvy!!!

A bylo jaro. Všecko,všecičko kvetlo.

Pár minut před půlnocí sedím na sedačce, koukám se na televizi a vedle mne, v předoucím klubíčku spí naše kočka.

Najednou se ozve příšerná rána, třesk, tříštění... Leknu se, ale naše kočka taky. A je rychlejší. V děsu vytasí drápy a skáče do výšky tak šikovně, že mi zahrabe packou přes levé oko. Vypadám kouzelně, krev teče a zase ty barvy!

Co že se stalo?

Na chodbě visela stropnice, ten den se měnila žárovka a šroubky se patrně málo utáhly. Stropnice spadla na dlažbu.

Léto, pár dnů před dovolenou.

Večer spěchám - chci stihnout všechny povinnosti. Znáte to: večeře, okoupat dcery, nakrmit kočku.... Její miska je na zemi pod kuchyňským oknem, na jehož parapetu, nevím proč, stojí kovová konvička na květiny. Otočená tím dlouhým kovovým zobáčkem do místnosti.

Jak se tak v rozběhu sehnu pro misku, zobáček konvičky mi prorazí levé víčko jako nic. Svíjím se na zemi, vyháním z kuchyně obě dcery, protože mám pocit, že mi oko vytéká mezi prsty na podlahu. Na to se děti nemůžou dívat!

Nene, oko mi zůstalo a této příhodě se hodně často smějeme. Dnes už ano.

A kolegyně v práci? Dohodly se, že má podivná vysvětlení ještě podivnějších úrazů budou pravdivá. Tak blbé historky prý by se vymyslet nedaly...


P.S. Nepoužívám oční stíny. Divíte se?