Je to už pěkná řádka let, kdy se můj kamarád Jirka zbláznil do motorek. Toužil po silném stroji, neměl ale dostatek peněz, aby si ho pořídil a jeho rodiče byli zásadně proti. Když mu jednou jeho kamarád nabídl, že by se s ním mohl svézt na nově pořízené motorce, nadšeně souhlasil.

„Musíš si ale sehnat druhou přilbu. Mám jen svou, náhradní pro spolujezdce jsem zapomněl na Slovensku u babičky,“ řekl mu.

„To mám kupovat přilbu?,“ uvažoval Jirka. Bylo snadnější si přilbu půjčit. Od koho ale? Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nikdo vhodný ho nenapadl. A tak se rozhodl pro zoufalý čin. Nikdo z nás ani netušil jak, jisté ale bylo, že Jirka už druhý den byl připravený s krásně červenou přilbou na místě, kde se dohodl s kamarádem. Když kamarád viděl, že je Jirka vybaven, nastartoval a rozjel stroj. Samozřejmě, že se chtěl ukázat. Zpočátku jel pomalu, opatrně, nakonec to ale pořádně rozpálil. Krajina se míhala kolem, a jakmile nechali město za zády, nehleděli na dopravní předpisy a pořádně to rozjeli.     

Ještě ten večer Jirkovy rodiče zastihla zpráva, že jejich syn je ve vážném stavu v nemocnici. Druhý den jsme se to dozvěděli i my ostatní, Jirkovi přátelé a známí. Byl to obrovský šok. Jirka byl mladý, všichni jsme mu přáli brzké uzdravení. Později jsem se dozvěděla, že se kamarád pomalu uzdravuje, s největší pravděpodobností ale nebude chodit. Jeho kamarád, který řídil, vyvázl jen se zlomeninou lopatky a lýtkové kosti a pár odřeninami. Jirka neměl s největší pravděpodobností přerušenou míchu, jeho zranění bylo ale natolik vážné, že, jak se vyjádřili lékaři, bylo téměř nemožné, aby v budoucnu chodil po vlastních nohách.

„Vyloučené to ale není?“ ptali jsme se všichni, ze všech nejvíc byl ale zvědavý sám pacient. Nebylo. „Byl by to ale takový malý zázrak,“ řekl Jirkův ošetřující lékař. A tak jsme všichni začali věřit na zázraky. Jirka byl ještě stále v nemocnici, jeho rodina už odešla z pokoje, když jsem se za ním stavila cestou z práce. Bylo už po návštěvách, personál ale udělal výjimku a pustil mě k němu. Bylo to gesto, které poukazovalo na to, že Jirka je skutečně ve vážném stavu. U lehčích zranění se to netolerovalo.

Stála jsem u Jirkova lůžka a kamarád stěží potlačoval slzy. Byl na pokoji sám, přesto se rozhlédl, jako by se bál, že nás někdo uslyší. Pak vytáhl z nočního stolku červenou přilbu. Byla to ta, kterou měl při nehodě na hlavě. Kdo ví, jak by dopadl, kdyby ji neměl? Na druhou stranu, pokud by ji neměl, kamarád by ho odmítl svézt a Jiří by byl dnes zdravý.

„Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys ji nevrátila,“ řekl.

Přikývla jsem. Nevěděla jsem ale komu. Po chvilce se Jirka přiznal, jak to tenkrát bylo. Sháněl přilbu, nikdo ji ale neměl, nebo ji nutně potřeboval, až ho napadlo, že cestou z práce denně míjí pomníček motorkáře, který zde zahynul. Vedle křížku stálo na zemi několik svíček a opodál červená přilba. Byla to přilba mrtvého motorkáře, kterou si Jirka ten osudný den vypůjčil.

„Možná až ji vrátíš, odpustí mi a já zase budu chodit,“ řekl Jirka sotva slyšitelně a svou tvář raději odvrátil k oknu. Tušila jsem, že pláče. Převzala jsem přilbu od Jiřího, i když byla mírně poškozená, a slíbila, že se k pomníčku u silnice hned druhý den vypravím.

Z práce jsem jela jiným spojem, abych jela po silnici, u které pomníček byl. Vystoupila jsem a došla pár desítek metrů až k zatáčce. Křížek i svíčky tu byly, přilbu jsem měla s sebou v tašce. Stále ale jezdila spousta aut. Připadlo mi, že všichni mě pozorují. Pokud teď za bílého dne přilbu vrátím a někdo mě uvidí, bude mě považovat za zlodějku. A tak jsem nastoupila na další autobus a přilbu jsem měla stále s sebou v tašce. Druhý den byla sobota, nešla jsem do práce, a tak počkám na večerní hodiny, kdy už bude tma a provoz zřídne, a přilbu pak vrátím.

Druhý den jsem kolem poledne šla za Jirkou do nemocnice. Byli tu jeho rodiče, sestra a pár kamarádů. Nikdo na Jirku nezapomněl. Zdržela jsem se na nemocničním pokoji jen krátce. Když jsem ale odcházela, zeptal se mě Jirka: „Udělala jsi to?“

Nebylo pochyb o tom, že myslí přilbu. Nechtěl to víc rozvádět, svěřil se jen mně. Přikývla jsem. Věděla jsem totiž, že přilbu ještě ten den vrátím. Jirka ale posmutněl.

„Myslel jsem, že když to uděláš, budu se cítit lépe. Místo toho jsem měl v noci bolesti.“

„Musíš tomu dát čas,“ řekla jsem a nechala Jirku jeho rodičům a známým. Vracela jsem se domů.

Večer se mi na silnici vůbec nechtělo. Slíbila jsem to ale Jirkovi. Mrtvý motorkář si zasloužil, aby se jeho přilba navrátila na jeho pomníček. Nikomu by se nelíbilo, kdyby jeho blízkým někdo z pomníčku něco odcizil. Konečně jsem opět stála u pomníčku. Foukal vlahý větřík a provoz na silnici byl slabý. Chvilku jsem stála u pomníčku. Vytáhla jsem čajovou svíčku, kterou jsem si připravila, a zapálila jsem ji.

„Děkuji, že jsi ji Jirkovi půjčil. Možná by to bylo ještě horší, kdyby ji neměl. Odpusť mu, prosím,“ řekla jsem k pomníčku a červenou přilbu, kterou jsem přitom vytáhla z tašky, položila na své místo. Kvapně jsem odcházela. Doma jsem se osprchovala a brzy usnula.

Nějakou dobu jsem v nemocnici nebyla. Neměla jsem čas, v práci jsme toho měli hodně, dělala jsem samé přesčasy. Když jsem pak jednou potkala Jirkovu maminku v samoobsluze, zeptala jsem se jí, jak se Jirka má.

„Je už doma, a lepší se to,“ usmála se. Poprvé od nehody jsem viděla na její tváři úsměv. „Stav se za ním,“ dodala ještě Jirkova maminka. A tak jsem se hned druhý den navečer stavila za kamarádem. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Jirka odpočíval ve svém pokoji a nad postelí, na které ležel, měl zavěšenou hrazdu, aby se mohl přitáhnout a posadit. To, že se posadí, na to jsem byla připravena. Jirka mě ale překvapil mnohem víc. Popadl berle, které byly až dosud schované za skříní, a pomalu se postavil.

„Už přejdu celý byt! To koukáš, že?“ Koukala jsem. Jirka chodil. Sice neobratně, s pomocí berlí, ale chodil.

„Věděl jsem, že když tu přilbu vrátím, tak zase budu chodit. Jen jsem si ji půjčil, nechtěl jsem nikomu ublížit. A do roka budu běhat!“

Nevím, jestli za Jirkovo uzdravení může to, že vrátil červenou přilbu tam, kam měl, nebo to byla jen Jirkova silná vůle, víra a neobyčejná péče lékařů, co ho postavilo na nohy. Jisté ale je, že Jirka brzy odložil i berle a nahradil je hůlkou. Té už se nezbaví. Je ale soběstačný a raduje se ze života. Motorkám se zdaleka vyhýbá, na život ale nezanevřel.