Přináší krvavý měsíc smůlu?

Tak nevím, minulé pondělí jsem se na něj nad ránem podíval a v úterý jsem byl v nemocnici...  Zase naopak, bylo to, jak po týdnu zjišťuji, k mému prospěchu, také proto, že to byla nemocnice vynikající, přímo špičková a považte, docela soukromá.  Nemám nic proti miliardářům, věnují-li své snahy vytvoření komplexu tu i tam zemských zdravotnických zařízení. Zejména takových, kde vybavení, personální obsazení je takové úrovně, jako bylo to, mnou využité.  Nejmenuji, nepotřebuje chválit - výsledky hovoří samy. Stejně tak nebudu hanit miliardáře, kteří svými produkty otravují tu ovzduší, onde zažívání svým spoluobčanům...         

Zkrátím to, začaly mi být procházky příliš dlouhé, počet pater dosti vysoký, počet nutných zastávek stále častější. Ještě před osmi lety mi na řešení vystačily tabletky, pravda, v postupně se zvyšujících dávkách.     

Tentokrát to chtělo „protáhnout trubky“, tedy mrknout se zblízka na tepny a cévy. Původně banální záležitost, někdy řešená  jednodenním pobytem, se poněkud protáhla. Můj omšelý organismus nepřijímal rád některé doprovodné medikamenty - zejména vpravované kontrastní látky a reagoval na ně značně alergicky...  Postižení znají, dalším vysvětlím. To máte najednou - jak pravil v Kocourkově, mnou často citovaný Jan Werich, „typickou opileckou odulost tváře“, uši jako karfiól, svědění po celém těle, kopřivku, atd. atd. To pak pan doktor usoudí, že byste se mu mohli na stole pod rentgenem při zákroku taky trochu dusit a zákrok odloží - až „splasknete“.
Čekání si můžete krátit pozorováním spolupacientů - střídají se rychle. Objevíte např. známého, se kterým jste se neviděli přes dvacet let. Pokud jsou chlapi mladí, baví se o něžnější polovině lidstva, v našem věku jsme už hlavně „fědrovali“- tedy bavili se o práci - to jsou konce, že áno?    Dost času se proleží, něco zaberou křížovky, sudoku a osmisměrky, u televize se nacházelo jen několik divaček rodinných seriálů.    

Další odložení operace zavinil nával nutnějších zákroků - takže po pokynu „od půlnoci nejíst“ jsem se dočkal  ve tři odpoledne opožděného ohřátého oběda. Na okraj, jídlo vynikající, z šesti či sedmi různých diet. A kolem neustálý pohyb zdravotních sestřiček, ošetřovatelek, lékařek a lékařů. Nevím, jak vypadají platy v soukromé společnosti, ale - každá koruna je zcela jistě zasloužená. Dívenky, obsluhující převážně obézní pacienty, dělají daleko víc, než své povinnosti. A to, prosím, s nehranou přívětivostí a porozuměním. 
Zákroku jsem se dočkal, byla mi poopravena  pošramocená céva jakýmsi /jak pravil pan doktor/  „balónkem“ odborně snad stand či stend. Na případný BY-PASS to zatím prý ještě nevypadá. Důležité, opět „prý“ je, že bych, při vstřícném přístupu ke svému zdraví, mohl ještě nějaký ten pátek  vydržet, pravda, těch dosavadních tablet budu polykat denně něco víc. 
  
Vrátil jsem se ke své ženě /odvoz zajistila nemocnice/ s přesvědčením, že máme dobré zdravotnictví, ti a ty z Vás, kteří mají rozdílné poznatky tím nechci ovlivňovat - je tu možnost rozmanitého pohledu. Oholil jsem pětidenní strniště, naporcoval léky do nezbytného dávkovače, pročetl poštu, no a napsal tento článeček o tom, jak se mám, po tom krvavém měsíci, co tu byl před týdnem. Jo a jako vždy, nějaká ta asociace - pustil jsem si Jaroslava Ježka, Rapsodii krvavého měsíce,  ze hry V+W Fata Morgana. A rada pro Vás, snad až pro rok 2033. Podíváte-li se - při opětném zatmění měsíce - na ten rudý, máte doma zapálit v rozích místností bílé svíčky a ony místnosti vykropit svěcenou vodou - pak prý je to OK.