Princeznou v šestatřiceti…??!!

Pokud jste majitelkou modré krve a váš královský původ nelze zpochybnit, princeznou v šestatřiceti můžete být lehce. Zřejmě jste již vdaná za monackého knížete, nebo vládnete královsky pevnou  rukou nějaké maličkaté zemi. Mně by zatím stačilo držet královsky pevnou rukou svůj osobní život a zejména vztahy s nahodile se objevujícími princi, chuďasy nebo v horším případě i zabijáky.

Můj vlastní původ má s modrou krví a královstvím pramálo společného. Když mi stály sudičky u kolébky, můj otec měl zřejmě v krvi již dvě promile a má nešťastná matka mě po novorozenecké žloutence dopékala na přímém slunci v prvním patře cihlového činžáku. Jsem čítankový příklad dcery alkoholika. Od sedmnácti visím očima na každém klukovi, aby mě z chatrče pod hradbami vysvobodil a odvedl, případně na běloušovi odvezl do svého šťastného království. A ono nic. Později se samozřejmě vdávám a mám dvě krásné děti. O něco později se rozvádím, abych s láskou, ale vnitřním klidem, o své dvě krásné děti pečovala sama, odváděla práci manažerky a ve zbytcích denních, týdenních, měsíčních, ročních kolotočů a v omezené době 24 hodin, 5 týdnů, 12 měsíců a 365 dní, se v drobných střípcích snažila užívat také sama sebe, případně počítala s tím, že se princ jednou objeví.

Můj otec vždy říkával, že jsem krásná a šikovná díky rumu. Když jsem byla malá, nevěděla jsem, co tím přesně myslí. Teď jsem větší a vím, že díky rumu to nebude. Sudičky mi opravdu daly do kolébky pár obdivuhodných vlastností a schopností. A, přesto, že můj bývalý manžel nebyl vzorňák a předvedli jsme dětem, jak to vypadá, když přijede domů policejní hlídka, vím, že jsou v životě i daleko horší věci. Humor a sarkasmus. To jsou pro mě dva nosné sloupky, které by udržely celé Colosseum.

Zpět tedy k princům a chuďasům. Cituji svou jednu milou kolegyni: „Jak ty to děláš, že máš kolem sebe pořád nějakého chlapa?“. Na tuto otázku, přiznám se, nedokážu odpovědět. O pár měsíců později mi stejná kolegyně říká: „ Nezdá se ti, že to má pořád stejný průběh?“ Ano, zdá, nebo nezdá. Já už to teď vím. Jak by řekla Mirka Čejková: „ Mé pojetí lásky, je klasicky záchranářské. Láska je, že onoho pána ve svých očích zvednu zoufalého a špinavého z ulice, umyju ho, ukážu mu příbor, dám mu najíst, a pak ho pustím do světa.“ Poslední dva vztahy dokonce nabíraly stejně na intenzitě a emocích. Do měsíce „mám tě moc rád“ do dvou měsíců „miluji tě“, čtvrtý měsíc „musíme to nějak vymyslet, abychom byli spolu“. Šestý měsíc? Sedím sama ve věži a vyšívám, případně je mnou smýkáno za vlasy, případně mě dotyčný se slovy „miluji tě“, prosí, abych dva měsíce vydržela, že neví, co chce, ale za dva měsíce začne znovu. Se mnou? Kdo ví?

Že by to bylo věkem? Bohužel ani tady nemůžu souhlasit. Totožný průběh vztahů s princi a chuďasy, není s věkem vůbec v žádné souvislosti, protože je to stejné s pětačtyřicetiletým zabijákem, jako s šestadvacetiletým zajíčkem. Nejde o identické shody, to rozhodně ne, jde o ten způsob. Zabiják neměl rád básničky a kytičky. Jak by mohl, člověka, který je po britsku profesionálně vycvičen zabíjet, by zřejmě básnické a romantické rýmy příliš rozněžněly. Zajíček taky nemusel kytky, ale k mým narozeninám na ni nezapomněl. V básničkách a veršíčkách byl naopak mistr. Maloval i obrázky. Byla jsem pro něj medvídko-sluníčková princezna a já tomu plně věřila první čtyři měsíce. To, co jsem s ním zažila v posteli, nelze popsat a vždy s úsměvem jsem čekala, až zavolá, že je pod věží a chce hodit klíč. Trávili jsme hodiny na telefonu a prostě si jen tak povídali. Proč se tak snadno zamilováváme, i když to není správné? To nevím. Ze Zajíčka se vyklubal mistr her a manipulace. Herní plán měl vždy dokonale připraven, masky se měnily v souvislosti s druhem karnevalu. Chvíli jsme „to“, o čem píší básnici a malují vášnivě malíři, měli, ale nějak se mu to časově nehodilo. A mně zas nějak došla trpělivost. Být loutkou ve věži a smět vyjít na slunce jen na vyžádání, nechce žádná princezna. A předvést v šestadvaceti tatínkovi a kamarádům šestatřicetiletou princeznu s dvěma malými pážaty, chápu, není ani v dnešní době zcela standard.
Vzpomněla jsem si, jak jsem se v jedné kavárně snažila procpat druhou lžičku krystalu přes hustou pěnu latte, když mi jedna čarodějnice mezi větou o počasí a o životě jejího syna, povídá: „Od Zajíčka rychle pryč, zabolí to, on neví…..“.  Nacpala jsem cukr do pěny svého latte, olízla lžičku, což dělám vždy neslušně a s velkou chutí a říkala s  úsměvem: „Ne, ne, on mě miluje“.

Teď mám pocit, že zase dýchám. Babizna říkala, že Pan Král s celým královstvím přijde, tak za dva roky. Přijde, nepřijde. Ať si zatím hřebelcuje bělouše a leští brnění, v kterém mě ohromí.

Nedávno jsem si přečetla tohle: „Láska je ten nejkrásnější cit, ve kterém se cítíme nadevšechno šťastní. Pokud prožíváte cokoli odlišného, vězte, že to není láska“. „V lásce a ve vztahu neobětujeme víc, než co můžeme udělat radostně a snadno“. Tak že, v mém případě, obětování a zachraňování bylo dost. Je čas žít! A to s upravenými slovy Dana Landy: „Teď už to vím a taky už to chápu, že po světě pobíhá daleko víc chlapů“. Ne, na mužské pokolení jsem nezanevřela. Večeře s kamarádem je v pořádku, stejně tak víkendový výlet na mašině do zrušené západočeské vesničky. Dostala jsem v parném létě nabídku na zimní lyžovačku, to neodmítnu, miluju hory, ale hlavně budu jeden večer v týdnu zase učit angličtinu. Co je ale to nejdůležitější? Udržet si status super mámy a nepřestávat stavět bunkry, skákat šipky do postele a půjčovat maličké své boty na podpatku, když si hraje na princeznu.

Lidé do našich životů přichází, zůstávají, nebo z nich zase odchází. Zanechávají různé stopy, zářezy, rány, v tom lepším případě štěstí a lásku. Člověk by si ale v žádném případě neměl přestat vážit hlavně sám sebe! Dle mé kamarádky Zajíček přišel a splnil účel. Nejdřív jsem nerozuměla, ale měla pravdu. Věci se v životě tříbí, kamínky se ohlazují na příjemné oblázky. Dávám si teď od lásky, princů a chuďasů „pohov“. Beru si dovolenou. Nastartuju svého milého chlapečka pro základní vzdělání a své báječné holčičce koupím další princeznovské šaty. Ale na 49 obrázků, 9 neuvěřitelných milostných básniček a email s pěti červenými srdíčky a s tučným červeným nápisem „miluju tě“, to vše fontem písma Calibri velikosti 90, nikdy nezapomenu.

Být princeznou bylo pár měsíců fajn, ale být Královna matka pro dvě roztomilátka, případně Královna manažerka, je teď rozhodně lepší, než vyšívat ve věži, čekat na vysvobození a přemýšlet, kdo miluje víc.