Možná tuhle otázku znáte jako název jedné knížky, ale ta zněla malinko jinak. Proč jsou ženy z Venuše a muži z Marsu. Dovolím si se na to celé v následujících pár řádcích podívat trochu odjinud. Podívám se na to, jak to cítím já.
Ženy i muži jsou ze Země. Možná proto, že Země je mezi Venuší a Marsem a tak se potkáváme napůl cesty. Možná proto, že Země je taky žena. A třeba prostě jen proto, že muži i ženy pochází z ženského lůna. Ať už je Zemské nebo z Venuše. Tam bych chtěl začít. Všichni se rodíme pomačkaní, růžoví a uplakaní. Kam se potom kdo rozhodne vyrůst, je jen na něm. Já jsem se třeba rozhodl bydlet na Zemi.
A zůstávám na ní tak rád. Potkávám tady sice spoustu Venušanek i spoustu Marťánků, ale jsou mezi nimi, občas dobře schovaní, Lidé. Ti, kteří se taky rozhodli zůstat. Lidi, kteří hledají zase jen Lidi. A nevadí jim, jak obyčejně to může znít. Oni ví, že možná každý z nás vyhlíží jinou hvězdu, ale ležíme pod jedním nebem. A všichni hledáme lásku. Pro každého se pod tímto slovem skrývá něco jiného, ale pocit hladu po té „věci“ zůstává stejný. Ale jací jsme my? Máme partnera a obdivujeme se jiným. Dobře, proč ne, na Zemi není jen jedna krása, ale nezapomínejme se obdivovat i tomu, co máme, své partnerce a partnerovi, tak jak to vůči nim zase dělají druzí.
Naše doba se jmenuje Hodně, víc, nejvíc. Ti, kteří mají málo, odjíždí hledat příležitost do měst, ti, kteří mají moc, se většinou stěhují opačným směrem. Všichni a všechno je v neustálém pohybu. A pozorováno v pohybu je to takové neostré, neuchopitelné.
Proto Vás prosím, zastavme se. Třeba jen na kafe. Na cestě do města nebo ven. V každém okamžiku máme vše, jenom v jiném poměru. Ještě padesát kilometrů do Prahy je stejně jako padesát kilometrů za ní. Můžeme se koukat na Venuši a Mars, můžeme mít každý jinou hvězdu. Ale proč se při tom pozorování o sebe nemůžeme navzájem opřít zády, na okamžik zavřít oči a zkusit z toho doteku rozpoznat, co se děje na hvězdě toho druhého.
Vždyť obě ty hvězdy patří na nebe a my na Zemi.
Tomáš Tajchner
ChytráŽena.cz