Jak jsem vyletěla z hnízda

Milé čtenářky, ráda bych se s vámi podělila o svůj životní zážitek, který mě potkal v osmnácti letech, na který jsem absolutně nebyla připravená (přestože jsem byla přesvědčená že jsem naprosto dokonale) a který vás snad aspoň trošku pobaví.

Bylo mi tenkrát čerstvých osmnáct let a asi rok jsem chodila se svým přítelem. Z puberty jsem se pomaloučku dostávala, i když to ještě nebylo to pravé ořechové, nutno však dodat, že jsem nikdy nebyla diskotékový typ, který by se cítil nejlépe ve společnosti svých vrstevníků někde na zábavě, moje rebelství spočívalo v něčem jiném – v hnízdění.

Co to „hnízdění“ vlastně je? Představte si holku, která od svých patnácti let ve svém volném čase bloumá městem, zastavuje se v prodejnách nábytku a plánuje si, jaká skříň by se nejlépe hodila do jejího budoucího bytečku, jakou lednici vybere do kuchyně, ve které bude JEDNOU svou paní, který koberec přijde do obýváku. Holku, která si pomalu sestavuje rozpočty, měsíčně si schovává 50 Kč ze svého kapesného a tajně doufá, že už to nebude dlouho trvat a bude mít svůj vlastní byt s mužem „svých snů“, kterému porodí alespoň tři děti a takto budou žít šťastně až do smrti.

Okolí jsem o svých tužbách raději ani neříkala, ti, co to věděli, si klepali na čelo a říkali: "Holka, není o co stát." Já se však nedala a stále jsem si malovala svou budoucnost a sem tam z města přinesla nějaký hezký hrníček nebo tácek, který si JEDNOU dám do kuchyně či do vitrínky do obýváku.
Vlastně nikoho ani nepřekvapilo, když jsem si v sedmnácti našla přítele o pár let staršího. Nebylo rozhodující, že měl svůj vlastní byt, přestože když jsem to zjistila, nadšením jsem téměř skákala do stropu a už si pomalu mapovala kam co nainstalujeme, kde co přestavíme a co vyměníme. Opět jsem začala obcházet obchody a jelikož jsem silně manipulativní povaha, krátce po svých osmnáctinách jsem jej přesvědčila, že nejlepší řešení by bylo se k němu nastěhovat.
Nejprve jsem měla spoustu elánu. Drhla jsem každou zásuvku, denně utírala prach, leštila nábytek, snažila jsem se uvést starý byt, na který si před časem bral úvěr, uvést do toho nejlepšího stavu. Připadala jsem si dokonalá a nikde jsem neviděla chybu. Až jednou…
Přiměla jsem přítele, aby koupil pračku. Až do té doby vozil své věci na vyprání ke svým rodičům a já ty své zase k našim. Také jsme od tchyně dostali žehličku.
A tady přišel první kámen úrazu. Stavila se moje máma a sdělila, že záclony jsou otřesně špinavé, chtělo by to vyprat. Jenže jak se perou záclony? Jak se vlastně pere vůbec? Zpočátku jsem se asi 10x opařila, než se mi podařilo úspěšně vyžehlit prvních deset kapesníků. Pak jsem propálila zbrusu nové prkýnko.
Nešťastně jsem přes něj tedy přehodila deku, rozhodnutá, že co nejdříve koupím nový potah. Ovšem při příštím žehlení jsem na žehlící ploše objevila hnědou skvrnu, která byla stále větší. Přesvědčila jsem přítele, ať mi skvrnu odstraní. Odstranil, ovšem jen do té doby, než jsem žehličku zapnula znovu. Pak jsme zjistili, že jsem do ní ani jednou nenalila vodu, tudíž jsem ji připálila. K žehlení jsem tedy pocítila silný odpor.
Uklízení jsem pomalu taky pustila za hlavu. Teď jsem se v první řadě musela naučit prát, minulá historka, kdy jsem z poloviny bílého prádla vytáhla modré věci (připletl se mi tam jeden tmavě modrý šátek), už se nesmí opakovat, proto jsem si volný čas krátila tím, že jsem četla manuál a začínala být čím dál víc nešťastná, protože to stále ne a ne pochopit.
Přítel nenápadně naznačil, že bych se mohla učit vařit. Nechápala jsem co mu vadí na polévkách z pytlíku a těch pár (mimochodem skvělých!) jídlech, které jsem mu vařila. Co se mu nelíbí když má každý druhý den řízek? Hemenex jsem taky bez problému zvládala, stejně tak topinky s vaječinou a zapečené maso s brambory.
Jenže on si přál guláš.
Z prvního se vyklubala gulášová polévka. Z druhého směs plná mouky. Přítel tedy taktně naznačil, že by si dal raději koprovku. Mírně se mi ulevilo, ovšem to jen na chvíli. První byla přesolená, v klidu jsem ji tedy „rozředila“ vodou. Nedala se jíst. Druhý pokus byl opět „moukový“, žmolky se div nelepily na patro. I tato koprovka skončila v záchodě. Dala jsem tomu poslední šanci, ovšem spálený základ i této koprovce znemožnil poživatelnost.
Udělej čočku, poradila mi máma jednou, když byl přítel v práci a já se opět chystala dělat smažený řízek. Nadšeně jsem tedy zakoupila onu luštěninu a přísahala si, že teď se nemůže nic stát. Stalo. Čočka byla totiž překyselená.
Přítel ji hrdinně snědl a sdělil: Miláčku, bylo to výborné, ale, prosím, už to nikdy nevař.
Začínala jsem propadat depresi a jen tak na zkoušku jsem jednoho dne podle receptu zkusila segedínský guláš. Dopadl skvěle.
Proto jsem od té doby vařila: Segedýn, řízek, hemenex, Segedýn, zapečené maso, řízek, Segedýn, hemenex….
A přišel další problém – peníze. Všechno, co měl přítel našetřeno, jsme vrazili do nové lednice, sporáku, pračky, do nové žehličky (kterou jsem mimochodem po pár dnech opět propálila), koupili jsme novou sedačku a … „Miláčku, prosím tě, už se kroť, protože nemáme peníze a musíme splácet byt.“
Kroť se? Tohle neznám! Z domu jsem byla zvyklá dostávat kapesné a byla přesvědčená, jak spořivá jsem, když z něj ještě dokážu ušetřit. Jenže to jsem netušila, že se platí za jídlo, za vodu, za nájem, že oblečení stojí peníze, musí se kupovat sáčky do vysavače, platí se za odvoz popelnic, noviny jsou také za peníze, stejně tak cesta MHD. Věci, které dříve běžně platili rodiče a o kterých jsem vlastně vůbec netušila, že se platí, jsem najednou musela zvládat já, a to navíc ze sníženého rozpočtu, protože jsme spláceli hypotéku na byt.
A opravdu začalo jít do tuhého. Manžel začal kontrolovat peníze, nebylo taky divu, když jsem během měsíce vybrakovala účet do debetu 21 tisíc korun bez vidiny, že se to v nejbližší době splatí.
Začala jsem si připadat jako ve zlém snu. Chtěla jsem koupit maso na segedýn a slyšela: "Nemáme peníze, uvař něco z toho, co máme doma."
Ale co? Udělala jsem tedy vajíčka. Druhý den se to ale opakovalo. Přítel mi připomněl, že je to sotva tři dny, kdy jsme dělali nákup za dva tisíce korun, není tedy možné, abychom ho po třech dnech dělali znovu.
A pak už jsem jen poslouchala co je zbytečnost. Nové boty? Nejsou peníze. Nová bunda? Vždyť máš tři bundy! Bavorský koblih za třináct korun? Doma máš tři čokolády. Byla jsem na něj naštvaná, vždyť na všechno tohle jsem z domu byla zvyklá. Přesto jsem si nedokázala představit, že bych se po půl roce vrátila zpět k rodičům. Přítele jsem měla ráda, dokonce hodně ráda a líbilo se mi být svou vlastní paní, ale… Těch ale byla spousta.
Pak přišel přítel s tím, že mínus na účtu se musí smazat, jelikož naskakují nehorázné úroky. Musíme si tedy oba najít ještě brigádu. Víkendy jsme spolu tedy trávili na archeologických vykopávkách a vždy prvního se těšili, kolik penízku nám přijde.
Šlo to pomalu, ale šlo. Po nějaké době jsme se dostali na únosnou hranici a já se kupodivu opravdu naučila šetřit. Nevím, jestli to bylo tím, že mě víkendové brigády navíc šíleným způsobem vyčerpávaly, nebo jsem se prostě časem naučila rozlišovat mezi žitím u rodičů (a být na někom odkázaná, tudíž bez starostí) a životem, kdy se o sebe musím postarat sama.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že finančně nepomohli i rodiče. Ale přesto jsem si od té doby pamatovala, že musím víc dbát na rodinný rozpočet.

A jak je to dnes? Před několika lety se z přítele stal manžel, vařit jsem se naučila, žehlit stále ne  Jsme  spolu 5 let a v nejbližší době očekáváme příchod na svět našeho prvního potomka – holčičky. Na neslavné začátky už vzpomínáme s humorem, ale tenkrát nám ani jednomu do smíchu opravdu nebylo. Ale každý začátek je těžký a zřejmě si tím musí projít každý sám. My jsme rádi, že jsme to ustáli, zůstali spolu i přes počáteční nesnáze a věříme, že to tak bude i v budoucnu.

A v čem se udála změna ještě? Dnes už vím, jak dobře mi bylo u rodičů, když jsem se nemusela o nic starat, vyprala a uklidila za mě maminka, o rodinný rozpočet se staral tatínek a mou jedinou starostí bylo chodit do školy a dobře se učit. Už si ale nedokážu představit, že bych měla vrátit čas a vrátit se k nim. Dětství je nenávratně pryč, možná jsem si ho ukrátila předčasně, ale asi to tak mělo být. Jsem ráda svou paní a i když se někdy s manželem kvůli nějaké hlouposti „chytneme“, oba víme, že je to jen maličký mráček, který se brzo přežene a bude zase dobře.