Proč se to musíme učit?

Vždy, když zaslechnu ve škole nebo doma otázku: „Proč se to musíme učit? Stejně to nikdy nebudu potřebovat,“ vzpomenu si na svá školní léta. Buď mám tak špatnou paměť, nebo jsme opravdu byli jiní, ale o tom, zda se něco budeme nebo nebudeme učit, jsme nediskutovali. A musím říct, že většina informací, které jsem na základní a střední škole získala, se mi později hodila. A často v těch nejméně očekávaných situacích.

Na ZŠ nás měl na ruštinu náš pan třídní učitel. Učil nás nejen jazyk, ale vyprávěl i o ruských městech, která navštívil a občas zabrousil i do historie. Často mluvil o druhé světové válce, kterou sám prožil a také o válečných událostech, bitvách a hrdinství Rudé armády – zvláště při obraně Leningradu. Rádi jsme jeho vyprávění poslouchali.

Pak přešla střední škola a následovalo studium na škole vysoké. Jednou ze zkoušek, které jsme se báli, byla i ta z hospodářského zeměpisu. Pan profesor byl chodící encyklopedie a kromě údajů zeměpisných nosil v hlavě i nespočet údajů o těžbě, zásobách nerostných a jiných surovin, o množství vyrobených tun celkem i podle jednotlivých států a let a nějak automaticky předpokládal, že to vše budeme vědět také.

Nastal den obávané zkoušky a já jsem celá rozklepaná zůstala poslední. Bylo už před polednem, když jsem se dostala na řadu. Otázka – Těžba nerostných surovin v SSSR. Kde se co těží – to bych ještě věděla, ale kolik čeho? Stovky, tisíce nebo miliony tun? Během přípravy mi čísla vířila hlavou jako sněhové vločky, ale kloudný smysl nedávala. Pan profesor pozvedl oči a vybídl mne, abych začala. Odvážně jsem ze sebe vysoukala asi dvě věty, když někdo zaklepal. Otevřely se dveře a vešel jiný muž – zřejmě profesorův známý – a ozvalo se. „Nazdar, máš toho ještě hodně? Myslel jsem, že bychom si zašli na oběd.“

„Teď nemohu, zkouším,“ odpověděl pan profesor.

„Tak už toho nech, slečna už přece všechno řekla,“ opáčil příchozí.

„Jak to víš, vždyť ještě ani nezačala,“ divil se profesor. „Ale klidně to můžeš vzít za mne,“ nabídl hostovi.

Ten se k mé hrůze posadil a zeptal se mne, jakou mám otázku. Ve mně hrklo – teď se mne místo jednoho budou ptát dva zkoušející.

Zopakovala jsem tedy znovu znění otázky a začala těžbou černého uhlí ve Vorkutsko-pečorské oblasti. Příchozí pokýval hlavou a zeptal se, které velké město leží poblíž. Odpověděla jsem, že Leningrad. Následovala otázka – čím se proslavil během druhé světové války.

„Byl velmi dlouho obléhán německými vojsky, ale nikdy nebyl dobyt,“ odpověděla jsem. Pak se ke mně naklonil blíž a zeptal se: „Kolik lidí padlo při obléhání Leningradu?“ To jsem si pamatovala ještě z hodin ruštiny na základní škole.

„900 tisíc,“ vyletělo ze mne.

Příchozí uznale pokýval hlavou, otočil se k panu profesorovi a řekl: „Vždyť jsem to říkal, že slečna to umí. Jdeme na oběd.“

Pan profesor rezignoval. Napsal mi výbornou a na obávaná čísla vůbec nedošlo.

V duchu jsem svému třídnímu ze „základky“ poděkovala.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10