Hony na čarodějnice začaly už v raném středověku. Zapříčinila je  především církev. V těch dobách mohl být opravdu téměř každý označen a obviněn z takzvaného čarodějnictví. Stačilo k tomu pouze nařčení souseda závistivého vůči vaší úrodě, radosti či lásce, a nevinní skončili před inkvizitory.

Lidé se báli nosívat prstýnky, řetízky či amulety pro štěstí, protože i tohle byl údajný znak spolčení s ďáblem. Jakékoliv mateřské znaménko postačilo, aby byl člověk odsouzen a upálen na hranici. Nelidské mučení a strach lidi doháněl k lhaní o sobě a svých blízkých a samy oběti byly neustále donucovány vymýšlet nové a nové metody uctívání ďábla.

Ve snaze potlačit předkřesťanské zvyky prohlásila církev pohanské bohy za démony. Uctívat je tedy bylo svatokrádeží, jež měla ty nejtěžší následky. Karel Veliký, franský král, vytvořil dekret, který vyhlašuje: "Jestliže někdo obětuje lidskou bytost ďáblu anebo démonům, jak je zvykem u pohanů, bude odsouzen k smrti!" Jiný zákon zase nařizoval, aby čarodějové a věštci byli předáni církvi k potrestání nebo k prodání do otroctví. Vyhlášky se staly zákonem a Karlovi nástupci je pravidelně obnovovali.

Inkvizice byla rozhodujícím faktorem změny evropského přístupu k údajným čarodějnicím, v nemalé míře i pro soudní postupy, jakých používala. Tehdejší soudní praxe stanovila, že žalobce je souzen stejně tak jako obžalovaný. Nepodařilo-li se mu přesvědčit soudce a obžalovaný byl shledán nevinným, mohl být odsouzen ke stejnému trestu, jaký by dostal obžalovaný. Nové inkviziční procedury toto vše ale změnily a žádný jednotlivec již nebyl za obžalobu osobně zodpovědný.

Civilní procesy trvaly dlouho (mnohdy až jeden rok) a zaměstnávaly mozky i svědomí předních soudců země. Na rozdíl od inkvizice, která vykonávala svou jedinou takzvanou „spravedlnost“ okamžitě rychlostí blesku.

Neexistovala žádná odvolání, žádné pochybnosti. I na špičce církevní hierarchie - a postupem času zvláště na ní - si nikdo nemohl být jistý, že ho nezasáhne blesk inkvizice. Každý, kdo protestoval proti honu na čarodějnice, byl taktéž upálen. Celá města byla obléhána hrůzou. Postiženy byly stovky lidí všech stavů. Mnohé velké majetky byly zkonfiskovány. Bohatí dávali úplatky, ale pro chudé nebylo odvolání, naplnili vězení a živili ohně.

Toto všechno se dělo do doby, než konečně zasáhly pařížské úřady a vše bylo zpochybněno. To se ale nelíbilo dvěma německým inkvizitorům a napsali dodnes známou knihu Kladivo na čarodějnice. Tato kniha obnovila hony na údajné čarodějnice a stala se příručkou pro čarodějnické procesy. K největšímu běsnění vůbec došlo pravděpodobně v letech 1575 – 1700 (podle autora knihy Hon na čarodějnice Bedřicha Šindeláře), za tuto relativně krátkou dobu bylo zavražděno cca 1 milion obětí.

Co se tedy vlastně všechno dělo v procesech, kdy se obvinění měli doznat ke svému údajnému čarodějnictví, případně ho „věrohodně“ popřít? Hlavními aktéry krom obviněných byli inkvizitoři. Byli to vlastně vyšetřovatelé a zároveň i soudci, kteří vyšetřovali velmi přísně a hlavně celou záležitost zkoumali až neuvěřitelně fanaticky. Inkvizitoři krmili vězně slanečky, které vyvolaly nesmírnou žízeň, a obviněným byla následně odepřena voda. Potom byli svlečeni donaha a odvlečeni do mučírny. Mučení začalo palečnicemi, následovalo několik tuctů ran bičem. Potom přišly na řadu svěráky, v nichž se drtily holeně a kotníky nohou. Po nich následovalo natahování na skřipec nebo zavěšení na lanech, které způsobilo vymknutí ramenních kloubů. Pokud ani toto ještě pořád nestačilo, přišly na řadu horší praktiky. Například ponoření obviněného do vařící lázně s vápnem... Počty obětí byly vysoké. V průměru každá rodina ztratila jednoho příslušníka.

Pokud nedošlo ke smrti díky strašlivému mučení, byly oběti uznané za čarodějnice upalovány zaživa na hranicích. Během tří set let honů na čarodějnice církev takto upálila neuvěřitelných pět milionů žen. Jsou to samozřejmě pouze odhady, některé zdroje uvádí až devět milionů postižených…

Dnes už naštěstí o této kruté zábavě čteme jenom v odborné literatuře, a to i přesto, že zvyk pálit čarodějnice (30. dubna) přes nejrůznější snahy někdejších mocipánů přejmenovat ho na „Vatry míru“, přetrval. Už se ovšem nejedná o žádné pronásledování, mučení a upalování nevinných lidí. Ve skutečnosti má toto dnešní pálení něco společného se starodávnými pověstmi a bajkami, ve kterých se říká, že noc filipojakubská, tj. noc z 30. dubna na první den májový, je čarovná a kouzelná.

Jiná informace pak udává, že „Čarodějnicemi“ slavíme pozůstatek keltského svátku Beltain/Beltine, který začíná vždy večer 30. dubna (keltský den totiž začínal večerem). Slaví se tak příchod jara, tepla, je to oslava zrození a lidé se připravují na to, že budou po zimě zase hospodařit na poli. Je to svátek spojený s bohem Belenisem a také s ohněm. Beltine v překladu znamená zářící oheň. Zapalovaly se velké ohně a oheň symbolicky očistil lidi i zvířata od neduhů a nečistých myšlenek, které se nashromáždily v temném (zimním) období. Ohně na návrších měly také ochranný význam a smysl. Ohně v domácích krbech se uhasily a zapálily se nové.