Naše procházka začala podél Odry. Když jsme došli k rozcestí, kudy se obvykle vracíme, rozhodli jsme se tentokrát jít dál. Prošli jsme malým lesíkem, ze kterého jsme se vynořili na cyklostezce lemované zlatavým obilím. Byli jsme překvapeni, že i když jsme vlastně ještě v Ostravě, tak to tady vypadá jako na venkově. Šli jsme po stezce dále a občas museli uskakovat cyklistům, kteří vypadali jakoby jeli nějaké závody. Za chvíli nás čekal další lesík. Když jsme byli zhruba v půlce, tak ve křoví něco zapraskalo a já se pořádně lekla, protože srnku jsem tady opravdu nečekala. Ta ale asi byla na lidi zvyklá a jen na nás koukla a šla si dál svojí cestou k řece. Po chvíli jsme vyšli z lesíka a čekalo nás poslední pole před cílem, který už jsme měli na dohled. Za chvíli jsme dorazili mezi Polanecké rybníky. 

Procházka mezi rybníky byla opravdu moc pěkná. Cestou jsme zahlídli několik různých druhů kačen a taky labutě a jejich mladé.

Na zpáteční cestu jsme si našli jinou trasu, abychom si to tady prohlídli pořádně. Cesta začínala cyklostezkou a pokračovala do pole. Museli jsme kontrolovat na mapách, jestli jdeme správně, protože stezka, po které jsme šli, byla zarostlá tak, že vypadala jako součást pole. Když jsme z pole přešli do lesíku, tak jsme začali litovat, že jsme nešli původní cestou. Zničehonic jsme slyšeli  „bzum, bzum, bzum“, jak se na nás odevšad začali rojit komáři. Ti byli nadšení, že si konečně na někom smlsnou a my se dali do poklusu. Při svižné chůzi jsme stihli projít ještě místečkem zarostlým kopřivami a o kousek dále na nás zase zaútočily svými chapadly ostružiny, které nás nechtěly pustit dál.        

Nakonec jsme ale cestu zvládli a vynořili se před kolejemi, které jsme museli přejít. Když jsme sbíhali za kolejemi dolů do dalšího lesíka, tak říkám příteli: „Nebyl tam dál ten most, co jsme přes něj šli minule?“ „Nevím,“ odpověděl. A tak jsme se vydrápali zpátky do prudkého svahu ke kolejím. Nahoře jsme zjistili, že když půjdeme kousek podél kolejí, tak přejdeme přes most a nemusíme se už dál prodírat tím strašidelným lesem. Šli jsme tedy tudy.

Po pár metrech jsme ale v dálce uviděli vlak. Kolejí tam bylo několik, takže naše přítomnost projetí nevadila. Vlak jel na nejvzdálenější koleji od nás, ale i tak jsme raději ustoupili co nejdál od kolejiště, abychom neděsili strojvedoucího. Po projetí vlaku jsme rychle přeběhli přes most, a tím se dostali mimo kolejiště.

Domů už nám zbýval kousek, když se začaly valit černé mraky. Chůzi jsme opět zrychlili co to šlo a domů dorazili zároveň s prvními kapkami deště. Než jsme vyjeli výtahem nahoru, tak se opět rozpršelo tak, že už se venku nedalo být.

Výlet jsme si užili. Sice jsme byli jinde, než bylo původně v plánu, ale našli jsme opravdu pěkná místa blízko nás.

Když už jsme seděli doma u kávy, koukla jsem se do telefonu, kolik jsme toho vlastně ušli a z původních 12 km bylo najednou bez pár metrů 20. Tohle jsem příteli raději ani neříkala, protože už bych ho asi nikam nedostala.