Stezek korunami stromů je v České republice několik. Navštívili jsme tu u Janských Lázní. Je prý nejdelší stavbou tohoto druhu v Evropě. Měří 1511 metrů, vyhlídková věž je ve výšce 45 metrů. Konstrukce je z prohnutých sloupů, takže věž má tvar květu hořce. Ten je i ve znaku Krkonošského národního parku. Zpřístupněna byla 2. července 2017 a je nositelem titulu Stavba roku 2018.
Po zakoupení vstupenky se vydáváme na cestu. Nejprve jdeme po vodorovné lávce, která kopíruje klesání a potom mírné stoupání terénu. Po chvíli jsme se ocitli před vchodem do podzemí stezky. Ještě než jsme tam vešli, tak se na nás začal sypat ze shora sníh. V první chvíli mne napadlo, že na nás někdo z legrace hází sníh. Zvednu tedy hlavu a vidím muže se sněžnou frézou, jak odklízí sníh z horních pater stezky. Nevím, jestli mu došlo, že pod ním chodí lidé a on jim sype sníh na hlavu. Nebo si to ani neuvědomuje a pouze dělá svou práci. Zasmáli jsme se, setřásli ze sebe sníh a vešli do podzemí stezky. A najednou se ocitneme v tmavém prostoru, kde ze stropu visí kořeny. Je tu i hromada kamení a slyšíte zvláštní zvuky. Takové prý vydávají stromy, když rostou. Načerpali jsme tu spoustu informací, které jsou rozmístěny okolo celé místnosti. Připadala jsem si zde jako v nějaké jeskyni.
Z podzemí krkonošského lesa už stoupáme spirálou až na vrchol vyhlídkové věže. I zde je mnoho informačních tabulí opatřených kukátkem. To míří přesně do míst, o kterých se píše na ceduli. Seznámili jsme se tedy s vegetačními patry okolních stromů. Nejnižší patro, které je na zemi, jsme vzhledem ke sněhu neviděli. Potom už ze sněhu vykukovaly rostliny, malé stromky a keře. Nejdelší je vegetační patro. Někdy jste u větví stromů tak blízko, že by stačilo natáhnout ruku a dotknout se. Na vrcholu věže jste až nad okolním lesem. Směrovky vás informují, co za hezkého počasí můžete vidět, ale i to, co je za lesem. V létě to tu je určitě úžasné. Ale i dnes, kdy chvílemi poletoval sníh, to stálo za to. V posledních dvou patrech stezky to pěkně foukalo a byla zde námraza. Byli jsme nad stromy, takže nás nic nechránilo před větrem.
A když se nabažíte pohledu jako z letadla, tak hurá dolů. V létě se můžete svézt tobogánem. V zimě je zavřený, takže jdeme pěšky zpět. Cestou nahoru jsme si četli informační tabulky s kukátky a o „pěkném“ a „nepěkném“ lese. Cestou zpět jsme se snažili odpovídat na záludné otázky na dřevěných deskách. Po odklopení se dozvíte odpověď. Také jsme prošli adrenalinová zákoutí, kde si vyzkoušíte různé bezpečné průchody terénem s průhledem pod sebe. Ne stezce jsme se zdrželi poměrně dlouho. Pořád bylo co sledovat, číst si informace a vše prohlížet. Zábavnou formou jsme se seznámili se stromy od kořenů až po jejich koruny. Na chvíli jsme se možná stali i součástí lesa. Celá stezka je bezbariérová. Vlastně máte pocit, že jdete pořád po rovině.
Pokud vám vytráví, tak se můžete zastavit v místní restauraci. A také obchod se suvenýry, různými upomínkovými předměty nebo lokálními výrobky a potravinami vás mile překvapí. Po vydatném obědě, nákupu a odpočinku dcera poznamenala: „Tak jsme slyšeli růst stromy, viděli je od kořenů až po koruny a teď hurá do civilizace!“
I když nám počasí moc nepřálo, tak se mi stezka moc líbila.ChytráŽena.cz