Prošla jsem peklem

Cena: 279 Kč

Gertino poválečné dětství nebylo vůbec veselé, naopak, tolik strádání a útrap by jí nepřál ani nepřítel. Když se do ní zamiluje bohatý mladík Leo Wolf, cítí se Gerti jako v ráji a po narození dvou synů má dokonce pocit, že si takové štěstí ani nezaslouží. Lea ovšem zaslepí vidina peněz a donutí rodinu přestěhovat se do Afriky, což pro Gerti znamená návrat do pekla, na které tolik toužila zapomenout.

Ukázka z knihy Prošla jsem si peklem:

Potom šlo všechno ráz na ráz. Pronajala jsem část domu, v níž jsme bydleli, aby tchán s tchyní nezůstali sami a měli spolehlivý zdroj příjmů. Vypověděli jsme veškeré pojištění a zrušili předplatné, členství v tenisovém klubu, docházku dětí do hudební školy a tělocvičné jednoty. Odhlásila jsem
je i ze školy a rozjela jsem velkolepé rozlučky se známými. Mnoho z nich to zaskočilo. „Gerti, to snad nemyslíš vážně! Rozmyslela sis to dobře? V těchhle těžkých časech? Aspoň děti nech doma. U prarodičů o ně bude postaráno!“

Stále dokola jsem je chrabře ujišťovala, že jsem si udělala na místě obrázek sama. Že nic nehrozí, je tam klid, německá škola, mezi Němci panuje pevná soudržnost, Leo potřebuje svou rodinu a ostatní si toho všímají. Tři týdny mě nosil na rukou jako královnu, služebnictvo se mi klanělo, a dokonce jsem si směla vybrat nejhezčí a nejmodernější domeček. Nizoučký a obehnaný ostnatým drátem, takže se není důvod znepokojovat. Čím častěji jsem pěla chválu na svou budoucnost, tím víc jsem o ní byla přesvědčena.

Naši přátelé reagovali různě. U některých jsem vycítila náznak závisti, když mi napůl huby přáli „hodně štěstí“. U jiných mi neunikl strach, že by se nám mohlo přihodit něco hrozného. Další z toho s tichým výsměchem v hlase vyvodili, že když tam Leo vydělává ještě víc než v Reutlingenu, je to přirozeně dostatečný důvod, aby rodina svou hlavu následovala. Řada lidí se mě zaraženě ptala, jestli nebudu umírat steskem po domově.

„Ne, budu tam vařit švábský jídla a pořádat večírky pro německou kliku,“ rozplývala jsem se dychtivě. „Taky bych se mohla angažovat v obchodě s módním zbožím. Leo říká, že při svý postavě bych mohla předvádět voblečení v německým klubu.“ Už jsem se viděla, jak se proslavím coby první dáma Windhoeku. Jen málokdo se upřímně radoval spolu se mnou; například Gitta a Walter a ještě pár blízkých přátel. „Máš kliku, aspoň něco zažiješ.“ „Užij si těch pár let na slunci.“ „Poznávejte zemi a lidi, pro děcka to je obrovská šance.“ „Jen se nech obskakovat, jako jsi ty celý život posluhovala druhým.“ Potom jsem se jela do Glattenu rozloučit s rodiči.

O našem plánu se vystěhovat jsem je záměrně neinformovala. Jak se dalo čekat, oba hořce plakali. „Gerti, teď tě ztratíme podruhý.“ „Tentokrát navždycky. Cítíme to.“ „Tebe ani děti už nikdy neuvidíme.“ „Ale co vás nemá, nepřehánějte!“ Zamítavě jsem mávla rukou a zapálila si cigaretu. Seděla jsem přitom na lavici před chudobnou chaloupkou na okraji kamenolomu. V místě, kde se v mém dětství odehrávalo peklo. „Jednou za pár měsíců pochopitelně přijedem domů na dovolenou.“ Mávnutím jsem rozehnala kouř. „Každopádně na Vánoce.“ Na rozviklaném zahradním stolku u rozpálené zdi domku stál angreštový koláč a káva. Bernd a Thomas nadšeně dováděli v blátě s čuníkem a slepicemi, a i když si umazali pěkné nové oblečení, jen jsem se tomu smála. Představovala jsem si, jak by to dopadlo, kdybych v třinácti letech neměla odvahu utéct se semenářkou: dnes bych tu seděla jako chudá rolnice.

„Takže zase odletíš.“ Matka klesala na duchu. „Děti ještě nikdy neletěly. Ach Bože, kéž by to všechno klaplo…“ „Leo si nechal projít hlavou něco docela zvláštního. Daroval nám plavbu luxusní výletní lodí. Jmenuje se MS Europa.“ „A to si všechno může dovolit?“ Máma si prohlížela prospekty s bílým zaoceánským parníkem a div jí nevypadly oči z důlků. Hezcí a slušně oblečení lidé se opírali o zábradlí se skleničkou v ruce, za nimi se rozprostíral tmavomodrý oceán a před nimi číšníci v livreji balancovali podnosy s barevnými koktejly.