Protivný člověk

Roky žiji v panelovém bytě a potvrzuje se, že mnozí často ani nevědí kdo bydlí vedle nich, natož třeba ve vedlejším vchodě. Pocházím z vesnice, tedy zvyklá, že všichni nevzájemně nejen slušně pozdraví, ale normálně se baví a v případě nouze si také vypomohou.

Při nastěhování do nového bytu jsem svým novým spolubydlícím musela zaručeně připadat jako křupan z vesnice, když jsem učila dceru, že má všechny hezky pozdravit a sama jsem jí šla příkladem. Nejdříve se tvářili překvapeně, ale přece jen rozpačitě odpovídali, dnes je to u nás v domě jako na vesnici, všichni se všemi mluví a zdraví se i ve městě, či na zastávce autobusu.

Vždy se však najde vyjimka, právě ve vedlejším bytě bydlel muž, který už od pohledu působil jako morous, na první pozdravy nikdy neodpověděl, tak jsem se ho naučila ignorovat, nemáš zájem, tak my se nikomu vnucovat do přízně nebudeme.

Jak ubíhala léta, tak se nic nezměnilo, pouze vyjimečně na schodech zahučel něco, co mohlo znít jako pozdrav, tehdy jsem odpověděla, pokud přešel mlčky, nic se nedělo.

V době, kdy dcera studovala vysokou školu, manžel právě ležel v nemocnici a zkoušející ze statistiky měl volný předtermín v sobotu, večer vypadalo všechno výborně a tak si dcera nařídila budíka na sedm hodin, že ráno pojede autem. Jaké bylo moje překvapení při probuzení, pohled z okna nevěstil nic dobrého, husté sněžení a auta doslova klouzala. V životě nebyla dcera tak rychle vypravená, ale autobus o tři čtvrtě na sedm stihla. Odpoledne se vrátila spokojená, zkoušku udělala a ihned se vrhla pomoci mi s vánočním úklidem. Stále hustě sněžilo a silničáři nikde.

Ráno jsme měly jet k mým rodičům, kde jsme měli všichni strávit svátky i manžel se měl vrátit z nemocnice v pondělí přímo tam.

Jenže ráno již jsem tak optimistická nebyla, ptala jsem se dcery: “Troufáš si tu cestu zvládnout, když je tady takhle, jak bude u naších v horách?“ „Prosím tě, ty máš strachu, pojedeme pomalu, přece nejsem žádné béčko a v zimě jezdit umím, to jen včera jsi dělala zbytečnou paniku.“

Dcera rozhodla, tak jsme pobraly všechny tašky s dárky a vydaly se k autu. Jaké bylo mé překvapení, když se otevřely dveře sousedního bytu, ten morous bez pozdravu spustil: „Ženské bláznivé, snad nechcete v této slotě jet samy do toho vašeho zapadákova!“ Trochu zaraženě jsem odpověděla: „No nějak se na Vánoce k našim musíme dostat, jednak nás čekají již dnes a na zítřek nehlásí žádné zlepšení.“ Chvíli nerozhodně stál a potom řekl: „Počkejte!“ Po chvíli se objevil oblečený a povídal: „Když nemáte rozum, tak pojedu za vámi.“ Bránila jsem se, že to není třeba, ale trval na svém.

Cesta byla hrozná, ale zdálo se, že vše zdárně zvládneme a soused jede za námi úplně zbytečně, jenže přišel kritický úsek asi dva kilometry před cílem, odbočka k vesnici je ostře doleva a do prudkého kopce, tohle dcera nezvládla a marně se pokoušela znovu rozjet. Tady byl soused velmi užitečný, přiběhl k našemu autu, sedl za volant a kopec nám vyjel. Dále již s námi nejel, na děkování nereagoval a jen si brblal o hloupých ženských…

Po návratu domů s námi dále nekomunikoval a tak jsem to brala, že je podivín, se kterým je zbytečné se pokoušet o komunikaci.

Opět přešla řada let, dcera se provdala, odešla z domu, bohužel zemřel i můj milovaný muž, zvykla jsem si žít sama a se sousedem jsme se stále míjeli.

Před rokem jsem utrpěla komplikovanou zlomeninu nohy, po návratu z nemocnice nepřicházelo v úvahu, abych byla sama ve třetím patře, tak k mým nemocným rodičům přibyl další lazar a dcera se i s malými dětmi přistěhovala na tři měsíce taky, bez její pomoci by se to ani nedalo zvládnout.

Jednou mi volala další sousedka z domu, že máme ve schránkách složenky z pošty, kde mi vraceli poměrně velkou sumu peněz, jela tedy dcera do bytu, ze schránky stržen nápis „NEVHAZOVAT LETÁKY!“ se vysypalo všechno možné, ale složenka nikde. Marně přehrabovala krabici, kde lidé ty nechtěné tiskopisy odhazovali. Pojednou se nad ní ozvalo: „Nehledáte náhodou složenku na deset tisíc a dopis z Ameriky?“ Náš dobře známý soused. Složenka i dopis se povalovaly na zemi, lidé po nich šlapali a tak je pan vzal raději k sobě.

Na díky nereagoval, pouze se zlobil jak jsou lidé lhostejní.

Po návratu domů se již zdravíme a světe, zboř se, občas zaklepe, zda něco nepotřebuji a občas si dá se mnou kafe. Zjistila jsem, že je to velmi vzdělaný člověk, pouze hodně zatrpklý na život, ale postupně se mění, asi zjišťuje, že nejsou všichni lidé zlí.

Přesvědčila jsem se, že zdání mnohdy klame a získala dobrého kamaráda, na kterého se mohu spolehnout!

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete