Prstýnek

Když jsem byla malá, mohlo mi být tak sedm let. Dostala jsem od mé prababičky, kterou jsem měla velice ráda, krásný stříbrný prstýnek se světle modrým kamínkem, prý aby se mi hodil k mým světle modrým očím. Z prstýnku jsem měla velikou radost, byl opravdu krásný, ale byl mi velký. Maminka mi ho chtěla schovat, že mi ho dá později až mi prstýnek bude, ale já jsem jí ho nedala, protože jsem ho chtěla nosit.

Bylo léto a já si hodně hrávala na zahrádce, kde babička měla růže a mnoho dalších květin. Když jsem byla na bobečku, mezi kytkami jsem nebyla ani vidět. Jednou jsem si zase tak hrála na zahrádce a když se začalo stmívat, šla jsem domů. Až když jsem si myla ruce, uvědomila jsem si, že nemám prstýnek. Ihned jsem ho šla hledat, ale už byla skoro tma a já nic neviděla. Nemohla jsem se dočkat rána, až se rozední a já budu moc jít najít můj prstýnek.

Hned po probuzení jsem šla na zahrádku, ale hned jsem věděla, že najít v ní něco tak malého jako je prstýnek, bude velice složité. Hledala jsem ho několik hodin, ale marně. Musela jsem to říci i mamince a ta ho šla hledat se mnou, ale nenašla. Prstýnek jsem oplakala, ale prababička mi řekla, že se určitě najde a když ne, koupí mi prstýnek nový. Už tenkrát jsem, ale věděla, že by to nebyl ten samý a už by to nebylo ono. Moc jsem prstýnek chtěla najít a ještě několik dní potom ho hledala já i celá rodina, ale prstýnek jako by se do země propadl. Prababička o rok později zemřela.

Časem jsem na prstýnek zapomněla. Jen občas jsem si vzpomněla a říkala jsem si, že někde na zahrádce určitě je, ale netušila jsem kde. Když si můj bráška koupil detektor kovů, hned mne napadlo, že mi detektorem prstýnek určitě najde. V tu dobu jsem byla už dospělá a hrozně jsem si přála najít prstýnek, který jsem ztratila před více jak patnácti lety.

Když měl bráška čas, šli jsme na zahrádku a kousek po kousku prstýnek detektorem hledali. Bylo to složité, protože detektor téměř pořád hlásal, že pod zemí je kov, ale když ho bráška vykopal, byl to vždy rezavý hřebík nebo jiný kus kovu. Hledat něco tak malého detektorem bylo složité a pravděpodobnost, že sondou narazíme přímo na prstýnek, byla malá. Po čase jsme hledat přestali, ale já si na prstýnek pořád čas od času vzpomněla.

Loni na podzim babička (dcera mé prababičky, od které jsem dostala ztracený prstýnek), chtěla jezírko. Už delší dobu ho moc chtěla, ale na podzim konečně koupily plastovou nádrž. Tatínek s dědou vykopali díru a bylo domluveno, že přebytečnou hlínu si odvezu k nám na zahradu a použiji ji na rozšíření mé skalky. Jezírko se povedlo a babička z něj měla velkou radost. Druhý den jsme s manželem přesýpali hlínu z babiččiny zahrádky a když manžel držel síto, najednou na mě křičí, že našel nějaký prstýnek nebo co.

Běžela jsem se hned podívat a nemohla jsem uvěřit tomu, že to byl ten můj prstýnek. Ale opravdu to byl on. Stříbrný prstýnek s modrým kamínkem v barvě mých očí. Už jsem nevěřila, že bych ho mohla po tolika letech najít a pak díky takové náhodě jsem ho našla. Říkala jsem si, že to by mne ani nenapadlo. Prstýnek, ač je ze stříbra, má pro mne velkou cenu. Říkám si, že by prababička koukala, jakým způsobem jsem prstýnek našla.