Tento článek jsem publikovala ještě na jiném serveru, ale chtěla jsem se o něj podělit i s vámi, milé Chytré Ženy. Jak popsat první dny s miminkem? S kterým vlastně? S prvorozenou - která teď 19.11. slaví krásné 6. narozeniny? A je slečnou, parťačkou, puberťačkou, ale hlavně mojí stále malou holčičkou? Nebo s naším druhorozeným - který se narodil 14.05. ?

První dcerka se narodila v mých 19 letech, byla jsem mladé "pískle", nic neřešila, většinu věcí jsem dělala intuitivně, a v záplavě starších matek, jsem byla pyšná na to, že mám tak krásnou holčičku v tak mladém věku. A jak jsme to zvládali? Víte, že už si to ani nepamatuju? Ale nejspíš dobře, že i přes veškerou Týnčinu roztržitost mám za to, že se z ní stává slušná dívenka. A jak to bylo letos s naším Bobíškem - jak mu u nás říkáme, který se narodil v mých 24 letech? Při zjištění těhotenství jsem si moc přála druhou dcerku - ale naše velká ségra od začátku tvrdila, že ne, že bude mít brášku - no, co si budem povídat, vyplnilo se jí to. Já v sobě zvládala strach, jak to se synem zvládnu, jsem ze 7 dětí, z toho je 1 kluk - a já se prostě uměla starat jen o holčičky, z toho hlavně pramenil můj strach.
A přišel den, kdy jsem zjistila, že byl naprosto neopodstatněný. Den porodu. Od toho dne jsem dvojnásobnou mámou. Co jsem nezažila u první dcerky, byl nával mateřské lásky hned po porodu - tam to přicházelo postupně, tak u syna to byla opravdová Láska na první pohled. Možná to bylo tím, že byl tak moc maličký, ale tahle Láska byla prostě jiná - přišla HNED. V prvních dnech po porodu a doma jsem se za to styděla - proč jsem starší neměla ráda také hned, proč to přicházelo postupně, říkala jsem si, jestli náhodou nejsem špatná máma - že jsem neměla svá miminka ráda stejně. Ale ne - já je miluju oba stejně, stejnou měrou - jen prostě s Týnou jsme se musely sžívat. A jaké byly naše společné první dny doma? Shrnu je jen jedním slovem - hektické. Malý měl potřebu stále sát, ale jakýkoli druh dudlíka odmítal, takže byl neustále přilepený na prsu, byl to nekonečný koloběh - stálým sáním si způsoboval bolení bříška, ale naopak sání ho uklidňovalo - a tak stále dokola. Neměla jsem čas na starší, bylo mi jí líto, že se jí nemůžu věnovat tolik, kolik si zaslouží a potřebuje. Neměla jsem čas se ani najíst, byly dny, kdy mě tu manžel po příchodu z práce našel brečící, hladovou, se řvoucím miminem na ruce.

Na období šestinedělí nevzpomínám zrovna v dobrém. Manžel jako na potvoru v tu dobu chodíval domů z práce kolem 22. hodiny - je malířem pokojů, a dělali velkou zakázku, na kterou měli málo času. Do toho jsme bojovali se školkou - protože ač dcerka předškolák, tak tím, že jsem si ji odmítala, co by matka s druhorozeným na MD, brát po obědě - nám bylo vyhrožováno, že ji ze školky můžou eventuálně vyloučit a vzít jiné dítě. I když pro to neměli žádné opodstatnění. Svůj boj se školkou jsem vyhrála. Pak přišel, jak já říkám, den D - objevili jsme dudlíka - kterého malý vzal - jak já byla šťastná. Od té doby máme doma spokojené miminko, které jí jak má, bříško ho nebolí a dudlá a dudlá.