Naše ANO pro společnou cestu životem jme si řekli v roce 1963. Netrvalo to dlouho a na svět přišla první dcera, v roce 1964. Za dva roky se nám narodila druhá dcera a do třetice pak v roce 1968 syn. Naše děti nás již obdarovaly sedmi vnoučaty.
V loňském roce pak nejstarší vnučka obohatila rodinu o pravnučku. Vše jsme zvládali dobře a snažili jsme se vychovat své děti k poslušnosti, skromnosti a k úctě ke starším lidem. Domnívám se, že se nám to povedlo, protože děti po našem vzoru také vychovávají své ratolesti. V poslední době nám nejvíce radosti dělá naše pravnučka Laura a já s manželem se můžeme opět radovat z dětského smíchu, ale také pláče.

Bydlení ve dvou je pak zpestřeno, i když jenom po dobu návštěvy. Největší radost máme, když vnučka nám ponechá malou Lauru na hlídání, jelikož si musí vyřídit své neodkladné osobní věci. Alespoň na chvíli se vracíme do doby, kdy kolem nás „tancovaly“ naše tři ratolesti. Máme dostatek volného času, který jako důchodci využíváme sledováním televize, manžel na stolním počítači a v neposlední řadě, hlídáním naší milované Laury.

Manžel v důsledku svého onemocnění musí pro chůzi používat francouzské berle a tudíž chození za malou neposednou Laurou má omezeno. Jeho současná zhoršená chůze byla silně ovlivněna hospitalizací v nemocnici, která byla v 76 letech jako první, kdy se seznámil s nemocniční postelí a ochotnými sestřičkami v nově rekonstruovaných pokojích nemocnice v Přerově. K této hospitalizaci došlo v důsledku úrazu, zlomeného krčku pravé kyčle. Moje setrvání v nemocnici na chirurgickém oddělení trvalo téměř 14 dnů. A netrvalo to dlouho a byl tam po druhé. Stále mu otékala pravá noha. Naše praktická lékařka jej poslala na ultrazvuk, kde mu byla zjištěna trombóza. Domů se již nevracel, jelikož paní doktorka zajistila okamžitý převoz do nemocnice. A tak manžel opět poznával ordinace a lůžkové oddělení tentokráte na interně.

Při první návštěvě jsem byla mile překvapena nemocničním pokojem pro tři pacienty včetně sociálního zařízení, s televizorem a polohovatelnou postelí. Pamatuji si já toto dřívější interní oddělení, kde nás bylo osm a žádnou modernizaci před hodně léty, kdy jsem já zde ležela s ledvinami.

To, že byl manžel poprvé hospitalizován v nemocnici, snášel velmi dobře, i když první dny před operací musel používat léky na utišení bolesti. Bolestí byl zbaven třetím dnem, kdy byl operován. Zlomený krček kyčle a trombóza se podepsala na jeho chůzi, která je přerušována odpočíváním na lavičkách na cestě k lékaři. Bydlíme v přízemním bytě paneláku, za kterým je velký park s možností posezení.