Kdo by odolal? Zvláště tam, kde v blízkosti je les, krásně vyšlapané polní cesty, a jen sem tam nějaký menší kopec. K tomu krásně svítí sluníčko, trošku vítr fouká a na teploměru  je nádherných 15°C.

A tohle všechno mně přišlo jako krásná pozvánka udělat něco pro své zdraví a jít na krásnou první jarní procházku, zkrátka jít do přírody. A jak už to tak u mě bývá, nejdu tam bez fotoaparátu. Vždy je něco, co mě zaujme a i kdybych do těchto míst šla tisíckrát, tak tisíckrát je něco k zachycení na fotografii.

A tak díky této výzvě jsem se vydala na takovou krásnou procházku. Pouze já, můj fotoaparát a mé myšlenky, kterých mám v hlavě na tisíce. A občas je třeba si hlavu jít někam pročistit. Pro mě je takovou čistírnou příroda, a nejlépe když jsem sama a v klidu můžu sledovat veškeré dění.

Asi 1 km musím jít po silnici, než se dostanu na polní cestu vedoucí k lesu. Tenhle úsek nemám moc ráda. Proč? Protože tu klid nenajdu, neustále jezdí auta, teď na jaře také motorky a ve všední dny navíc zemědělské stroje. Ale jakmile se dostanu na polní cestu, tak jako mávnutím kouzelného proutku je najednou klid a je slyšet jen šumění stromů, zpěv drobných ptáčků, občasné zabzučení nějakého toho čmeláka a nad hlavou křik dravců, kteří snad dávají ostatním vědět, že vidí člověka na obzoru.

A podél této polní cesty teče potůček, kolem něho jsou různé keře a tím pádem se tu zdržují i různí ptáci. Jedním z nich je také strnad a právě tohoto jednoho zástupce této ptačí říše se mně podařilo krásně zachytit. Jakoby tušil, že jej někdo dá do nějakého článku, a tak se nechal  fotit a fotit.  Zdržela jsem se sním minimálně 10-15 minut, tak moc se mně zalíbil.

Když už jsem si jej vyfotila snad ze všech stran, tak o kousek dál  mě v trávě zaujala fialová barva květů. Mojí první myšlenkou bylo, že jsou to fialky, které mám moc ráda. Ale kdepak... fialky to bohužel nebyly, jen se tak ta neznámá rostlina tvářila. Když jsem k ní došla, tak to, co vypadalo jako fialky byl nakonec plicník lékařský, kolem něhož kroužila včela a našla květ, do něhož pak vlezla. A i tento okamžik jsem musela zvěčnit a vyfotit.

A v těchto místech také končily ony keře a pár metrů bylo podél polní cesty z obou stran vidět jen zelenající se pole. A o kousek dál i potok, který tu teče dál, pokračuje na levou stranu, zatím co já odbočila doprava. Zde se totiž nachází taková „polní křižovatka“, odkud vedou cestičky k chatkám, neboť je tu chatová oblast. A bylo vidět, že je opravdu jaro. Chatařům se vesele kouří z komínů jejich chat, slyšet je zvuk motorových pil, lidé vyhrabují před svými chatkami listí, které rovnou pálí na svých ohništích před chatkami. A kolem jedné chatky chodím pravidelně. O této chatce jsem si myslela, že jednou spadne. Léta je nepoužívaná, okolo ní nepořádek, vysoká tráva, stromy neořezané...A světe div se, snad i tato chatka vstane z mrtvých, neboť zde pilně pracovali velmi mladí lidé, snad kamarádi nebo spolužáci. Mám 2 verze, bud si ji od někoho koupili za hubičku, nebo ji dostali darem od obce či nějakého spolku. Chlapci tu opravovali židle, okna byla dokořán otevřená a chatka se větrala, no a děvčata vyhrabovala trávu, pod chatkou bylo vynošeno spousta starých hader a oděvů. 

Od této chatky vede pak cesta už přímo do lesa. Zde jsem šla jen asi tak km a to, co jsem našla, asi jen tak nezapomenu. Z jednoho pařezu totiž trčelo jen ptačí černé peří. Usoudila jsem, že zřejmě havran v tom pařezu něco našel k sezobání a nějak se tam zašprajcoval a nemohl se dostat ven, a tak tam chudák uhynul. Neměl mu kdo pomoci. Po tomto nálezu jsem už šla domů jinou stranou. Jen jsem slyšela, jak někde dobývá dřevo datel a na jednom stromu jsem dokonce našla ve výšce vyklovanou díru. Myslím, že to nikdo jiný neudělal, než datel.

Pamatuji si, když jsme se nastěhovali, že tento les byl plný vzrostlých stromů, nyní je jich spousta vykácených, v lese nepořádek z haluzí a okolo lesní cesty spousta poskládaných kmenů. Některé je vidět, že byly duté, jiné však jsou plné a jsou vidět jejich letokruhy.

Doufám a chci věřit tomu, že zde budou nasazené nové stromky a tento les za pár let bude zase krásným lesem. A od tohoto místa jsem si to pak namířila domů. Trošku procházkou unavená, ale dá se říci, že se vracím s čistou hlavou, neměla jsem čas přemýšlet na svými každodenními starostmi.  Naslouchala jsem různým zvukům, dívala se očima, co kde je zajímavého a určitě to nebude trvat dlouho a opět se půjdu jen tak projít. Přijdu si zde opět dobít své baterky...

Anicka59 - čtenářka
ChytráŽena.cz