První máj - práce čas

Vzpomínám na to, jak probíhaly první máje v dobách mého dětství. Automaticky se předpokládalo, že se všichni zúčastní prvomájového průvodu s transparenty, na kterých byla různá hesla, na plakátech vybrané významné osobnosti z řad státníků a tvůrců marxismu-leninismu.  Vhodná byla různobarevná mávátka a samozřejmě celková rozjásanost. Od dětí bez ohledu na to, jestli byly, nebo nebyly pionýry, se očekávalo, že přijdou v pionýrské košili a pionýrském šátku.

Vyrostla jsem v menším podhorském městě a v té době obvykle na 1. května sněžilo. Když náhodou nesněžilo, tak pršelo. Prvomájové průvody se odehrávaly v zimních bundách, kozačkách a případně pláštěnkách. Typická vzpomínka je, jak učitelé kontrolují, zda máme pionýrské košile. Což obnášelo rozepnutí zimní bundy a popřípadě ještě vyhrnutí svetru. Po kontrole několika jedinců je to vždy přestalo bavit. Když náhodou narazili na někoho, kdo nebyl pod bundou správně oblečen, obvykle to okomentovali, že to stejně nebude vidět. A ten dotyčný z toho neměl žádné popotahování.

Začínali jsme ráno srazem před školou, kde nás zkontrolovali a seřadili. V určený čas jsme vyrazili po předem naplánované trase. S jásáním a máváním jsme měli projít část města, abychom skončili na náměstí. Tam z tribuny radnice, popřípadě z postaveného pódia docházelo k různým „zásadním“ proslovům významných představitelů města a jejich hostů. Jako dítě mě tyto proslovy nebavily, myslím, že by mě asi nebavily ani jako dospělou. Byly příliš dlouhé a dost často i bezobsažné. Nepronášeli je profesionální řečníci. 

Pro skončení proslovů jsme správně měli odejít zpátky ke škole a tam nás měli pustit domů. Často se stávalo, že většinu dětí pustili už na náměstí. Rodiče tam koneckonců byli taky a náměstí nebylo velké a snadno se s dětmi našli. Jen pár jedinců pomohlo odnést věci (transparenty apod.) do školy.

Na tu část 1. máje po oficiálním programu ráda vzpomínám. V té době nebylo ve městech běžně rychlé občerstvení. Že se dá dát párek do rohlíku, jsme zpočátku také netušili. Ale na prvního máje (stejně jako o poutích) se odněkud záhadně vyrojily stánky. Byly umístěné na krajích náměstí před domy, aby nezavazely průvodu. Tam prodávali horký čaj, párky a klobásky s chlebem na tácku s hořčicí (později také jako hit již zmíněné párky v rohlíku), cukrovou vatu na špejli a podobné zvláštnosti. Asi chápete, že spousta rodičů neodolala žadonícím očičkám svých dítek. U stánků bylo pořád narváno a tržba jistě dodržela plánovanou výši a možná ji i překonala.

Přes tyto pozitivní pocity musím uznat, že jsem ráda, že na střední škole tato povinnost pominula, došlo ke změně režimu. Zastávám názor, že člověk má jásat, když to jde od srdce a ne na povel. A na oslavách prvního máje bylo vidět, že u spousty lidí jde jen o jásání na povel a ne od srdce.

S prvním májem se mi pojí ještě jedna školní vzpomínka ze střední školy. To už bylo v době, kdy se první máj takhle neslavil. My jsme měli poslední pracovní den před volnem ruštinu. Moc se nám ten den nechtělo do učení. A tak jsme zajásali, když jsme se před hodinou dozvěděli, že budeme mít suplování našeho zeměpisáře s aprobací tělocvik, zeměpis.

Na začátku hodiny jsme učiteli zdůraznili, že bude Svátek práce a že bychom ho měli nějak oslavit, nejlépe odpočinkem. Reakce nás překvapila. Zeměpisář prohlásil, že když se blíží ten Svátek práce, tak ho oslavíme prací. Spustil na nás perfektně rusky a začal dál probírat látku podle učebnice, kterou sebral z první lavice. My jsme netušili, že on musel část svých studií strávit v Sovětském svazu. Tak jak teď studenti VŠ mohou jet na zkušenou s Erasmem do různých evropských států, tehdy se takto jezdilo pouze do Sovětského svazu. Teď už mi připadají humorné naše výrazy, když spustil plynule rusky. Byl to šok. Ale tehdy nám to humorné nepřipadalo.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10