Většinou ovšem vytvoříme už ve dveřích špunt, přes který nikdo další do autobusu neprojde. Já s tím zatraceným báglem, zaseklý pes, který vříská a pokouší se packama ten krám sundat. A do zad mi funí rozčílený řidič a naštvaní cestující. Konečně sedíme. Náš uražený Pes prokňučel, provyl a prozpíval celou třicet pět minut trvající cestu. A ještě s ním spolucestující Lidé soucítili. V mých očích se proměnil v tu chvíli ze Psa v Čokla. Jeho běsnění pokračovalo i po následném vypuštění z autobusu. Tady zmíním, s čím jsem se táhla. Měla jsem batoh a v něm hlávku ledového salátu, půl hlávky květáku, pět přezrálých až nahnilých banánů, granule, misku a litr vody pro Čokla a asi tak dvoukilový foťák.
Logiku v tom nehledejte, holt nejsem logista, a zdá se mi chvilkami logické přemisťovat věci zbytečně z bodu A do bodu B a zpět do bodu A. ALE VÁŽILO TO JAK KRÁVA. Kromě toho jsem měla kabelčičku. A běsnícího Čokla na laně. Představovala jsem si, jak si pochodím po staré části města a podumám a pomedituji, a někde v klidu sním ten salát a banány, pofotím si kostely, parky a jiné nádhery.
Ve skutečnosti naše příjemná procházka vypadala takto: Čokl zabořil nos do nějakého obzvlášť lákavě páchnoucího místa a odmítl se pohnout. Jemný škub vodítkem. Nic. Zapřel se a čumák nezvedl. Poté se nechal chvíli táhnout po dlažebních kostkách na břiše, aby v nečekanou chvíli zavětřil a vrhl se prudce do strany. Nikdy ne vpřed ve směru, kterým jsme šli. Vždy buď doleva nebo doprava. Aby toho, co táhnu, nebylo málo, ještě jsem si v prodejně zdravé výživy nakoupila pár dobrůtek a na trhu rajčata a česnek. A takto zatížena jsem se ploužila celá zpocená a nenaladěná na vlakové nádraží.
A tam mi Čokl zlomil rameno. Představte si to. Klušete nádražním podchodem k nástupišti, kde je váš vlak připravený k odjezdu. Bágl na zádech, vodítko čokla držíte v pravé ruce. Kvaltujete. Domníváte se, že směr cesty váš a čokla je jasný, běžíme rovně k nástupišti. Jenže, člověk míní, pes se rozhodne jinak. Jeho směr vede pravým úhlem doleva, někam do počurané zdi. Držím pevně vodítko, a v té rychlosti nereaguji na povely, které mi dává pes. Vodítko se napne, a vy přes ten špagát spadnete tak, že zaduníte a zlomíte si rameno. Vlak nám naštěstí neujel, takže jsme do něj nasedli a jeli domů. Čokl zalehl pod sedadlo a spokojeně usnul. Vlaky, to ten náš Čokl miluje.
A já konstatuji, že si umím opravdu užívat. Ale nakonec je vše jako v pohádce, vše dobře skončilo. Paní doktorka mi včera na kontrole po půlnoční rehabilitaci řekla, že ta „ručička“ je už skvělá. Cupitala jsem po náledí, klouzavé botičky na podpatku, čokla na laně a v očích hrůzu, že by se situace mohla opakovat. Ale jinak je ten pejsek fešák přenáramný.
Jantra - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz