Psí láska, a opět a znova

„Už nikdy!“ A přesto, když jsem jednou přečetla inzerát nabízející štěně, rozjela jsem se za jeho adresátem.

Výsledkem bylo vlastnictví Beníčka. Ze začátku jsem nového psa srovnávala se svým prvním. Stále dokola jsem vysvětlovala všem, že Dasty by to a tamto udělal jinak, rozhodně lépe, chytřeji a mnohem, mnohem inteligentněji. Dasty mě miloval! Až najednou zmizel ten rozdíl. Beníček vrostl do mého srdce naprosto stejně, jako před časem Dasty. A zase mé stopy na horách doprovázely otisky psích tlapek. Byl tu, zahříval mě, chránil, naslouchal mým nářkům a radoval se mým radostem. Stavěl se mezi mě a nepřítele, aby mě svým malým a oddaným já chránil a bránil před nebezpečím. Znal každé mé gesto, dokázal předvídat, co právě udělám a dobře věděl, jak se cítím, byť lidské okolí to nevidělo.

V červnu loňského roku jsem musela pro Bena učinit těžké rozhodnutí. Musela jsem ho nechat odejít za duhový most, aby víc netrpěl svou nemocí. Měl sice krásný věk, ne každý pes se dožije šestnácti let. Vím to. Ale já ho viděla jako dvacetiletého. A co víc! Viděla jsem Beníčka jako psa, který se dožije nejvyššího věku. Byť byl s věkem pomalejší, jeho zrak slábl a čich a sluch už také nebyly tak dokonalé, byl to můj oddaný pes, věrný kamarád, parťák, který mě nikdy neopustil, když jsem zrovna neměla náladu, byla ospalá, nemocná nebo neměla na něj dostatek času. Nevadilo mu, když jsem mu nechtíc šlápla na packu, nebo o něj v temné chodbě zakopla. Znovu a znovu mě nadšeně vítal, ať jsem přišla z práce, nebo jen z pár minutového nákupu. Byl tu pro mě, vždy neohrožený, připravený mi pomoci a stát při mně.

Jakmile i Ben odešel za duhový most, řekla jsem si: „Už nikdy!“

Už nikdy nepřipustím, abych se tak trápila! Nedovolím žádnému dalšímu psovi, aby vstoupil do mého srdce. Nebudu spěchat z práce, abych vyvenčila, nakrmila a pohladila psí kožíšek. Ne pro svou lenost, ale pro tu hroznou ránu, kterou mi pes zasadí jedinkrát ve svém životě, a to svým odchodem. A můžete být na jeho odchod sebevíc připraveni, můžete vědět, že tím, že mu dovolíte odejít z tohoto světa bez bolestí, mu vlastně prokážete i vy milosrdnou službu, přesto ta rána bolí a nikdy se tak úplně nezacelí. Pro tuto skutečnost jsem si řekla: „Už nikdy!“

A s tímto můj přítel počítal. Nikdy neměl to štěstí, aby poznal oddanost a psí lásku. Nevyrůstal v bezpečí psího kožíšku. Netřásl se obavou, když pes onemocněl a necítil hřejivý pocit u srdce, když neohrožený zvířecí kamarád chránil svého pána před nebezpečím. Byl ochuzen.

A tak, ač jsem si stokrát, ne, milionkrát, řekla „ne“, už v srpnu jsem opět hladila psí kožíšek. Ač stále smutná z odchodu Bena jsem uvítala nového člena mé domácnosti, Ronyho. Vytáhla jsem ho z nevhodných podmínek slovenských romských osad a možná mu tak i zachránila život. Náležitě se mi za to odvděčil první den, kdy zůstal sám doma. Zlikvidoval byt. Ač jsem v první chvíli chtěla toto čertovo kvítko vrátit tam, odkud přišel, neudělala jsem to. Rony zůstal doma, protože on mé doma už má dávno v srdci. Chodí stejně jako jeho psí předchůdci bez vodítka a pečlivě si mě hlídá, aby se neztratil. Ví, kde mu je dobře a kde i přes jeho rošťáctví roste semínko. Semínko v srdci, které pomalu klíčí. Zatím je to ještě neduživá rostlinka. Má však silné kořeny. Kořeny, které se budují láskou. A přestože Rony je ještě takový hrr pes, který se tulí ke všem lidem ve svém okolí, a někdy si říkám, že možná každého považuje za svého pána, uvědomuji si, že to tak není. Ani Ben a ani Dasty nemilovali hned. Museli získat jistotu a museli mi věřit. Měli to možná lehčí, protože jsem si je brala, když byli ještě psí miminka. Rony byl v srpnu už dospělý, i když mladý pes.

Ač právě můj třetí pes je nejdivočejší a připadá mi, že je stále jako na pérkách, dokáže běhat hodiny a hodiny bez únavy, často si v noci chce hrát a nechápe, že já ráno vstávám do práce a stále něco kouše, štěká, kňourá nebo mě celou noc tahá za ruku, aby si vyžádal mou pozornost, vím, že jsem udělala dobře.

Nedávno mi přítel řekl, že jsem porušila slib. Slib, že další pes už v mé domácnosti nenajde své doma.

Přiznávám, má pravdu. Ale vím, že jsem udělala správně. Stejně tak, jako nikdy nevysvětlíte člověku, který nikdy neměl psa, jaká je psí oddanost a láska, nemůže nikdo, kdo psa neměl, zcela pochopit, proč si každý pejskař přivodí svévolně a dobrovolně s každým dalším psem tu nejhorší bolest, jakou si ve spojení se psem může přivodit. A NIKDY na ni není připravený, ač si to mnohdy myslí. A tím je poslední nádech a výdech milovaného psího parťáka.

Přesto by bylo hloupé, naivní a sobecké připravit se kvůli strachu z konce o radost a oddanou lásku, kterou nám život se psem přináší. Člověk musí s vděčností přijímat to krásné, čeho se mu dostane, i když zaplatí bolestí ve chvíli, kdy přítele ztratí.

Ač mi přítel často jízlivě říká na adresu mého Ronyho: „No neber to, vždyť se vyplatí!“, já vím, že na tomto vztahu nelze prodělat.

Pes vás totiž miluje, ať jste jakýkoli. Bohatý či chudý, úspěšný nebo celoživotní zkrachovalec, starý či mladý, aktivní či pecivál. Vidí vás srdcem, ne očima. Zná celou vaši rodinu a vy sám jste celou rodinou jemu. Vítá vaše přátele a stejně jako vy vaše nepřátele nemá rád.

A ač chléb je časem méně a méně chutný, okoralý a stává se špatným, pes věkem uzrává a naplňuje vaše srdce víc a víc, až ho naplní zcela. Taková je láska psí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10