Psí máma

Vídala jsem ji na sídlišti. Chodila kolem domů, hladila psy… Znala je snad všechny jménem. Vídala jsem ji každý den, když jsem venčila svého čtyřnožce. Postupně jsem se dozvídala, že není ani tak stará, jak jsem si myslela. Měla jen kolem padesáti. Kde pracuje?

Psí máma, jinak jí nikdo neřekl, neměla stálou práci. Občas si vydělala něco na brigádách. Žila ve svém malém bytě skromně. A přesto každou volnou korunu investovala do piškotů a psích pamlsků. Měli ji rádi všichni psi v okolí, a nevadila ani jejich majitelům. Občas s ní prohodili nějaké slovo, a šli dál.

„Proč si nepořídíte vlastního psa?“ zeptala jsem se jí jednou.

„Neměla bych tolik peněz, abych mu mohla dopřát vše. Mám ráda všechny pejsky. A tak jsem vlastně bohatá, protože mě taky mají všichni rádi.“ Usmívala se a byla spokojená ve své chudobě.

Pak jsem psí mámu dlouho neviděla. Můj pejsek ji také hledal. Před poštou mu ráda dávala piškoty, u potravin ho drbala za ušima a před řezníkem ho hladila po bříšku. A najednou nebyla ani u pošty, ani u potravin a ani před řeznickým obchodem.

„Dobrý den. Neviděla jste náhodou psí mámu?“ zeptal se mě soused, majitel jorkšíra Nelinky.

Tak tomu také chyběla. A nejen nám dvěma. Postupně se po ní sháněli majitelé pudla Deniho, čivavy Bibinky, vlčáka Azora i kříženého Andyho. Ani jsme netušili, jak nám na psí mámě záleží. Patřila k nám, pejskařům. Bez ní byla procházka najednou prázdnější a smutnější.

Co se mohlo s psí mámou stát? Proč najednou zmizela z našeho sídliště?

„Nevíte náhodou, kde bydlí?“ zeptal se jeden z majitelů psů.

„Myslím, že jsem ji viděla chodit do domu pod poštou.“ Vzpomněla jsem si, že v tom domě bydlí i kamarádka. A tak jsme se společně vydali k domu. Kamarádka mi potvrdila, že ta „podivná žena“ skutečně bydlí v prvním patře onoho domu. Ano, psí máma byla pro ty, co neměli psa, podivná. Nedružila se s lidmi, ale vyhledávala psy. Nepracovala. Své srdce věnovala čtyřnohým kamarádům a my, co sami psy chováme, jsme se ani nedivili. Sami se denně přesvědčujeme o tom, že pes dokáže dát mnohdy víc lásky, než člověk.

Stáli jsme já a tři další majitelé psů za dveřmi jejího bytu. Nikdo nereagoval na zvonění.

A tak jsme zazvonili u sousedů.

„Nevíte náhodou, co je s tou paní, co bydlí naproti vám?“

Dozvěděli jsme se, že psí mámu už několik dní nikdo neviděl. A tak jsme se osmělili a zavolali záchranku.

Když byt otevřeli, našli tam psí mámu na zemi. Upadla, zlomila si krček a nedokázala si zavolat sama pomoc. Psí máma neměla ani mobilní telefon! Za poslední peníze nakoupila piškoty, kostičky pro psí kamarády, ale na to, že by ona sama mohla někdy potřebovat pomoc, na to nemyslela.

Ve svém bytě měla jen základní vybavení. Postel, židli a malý stoleček, k tomu rozvrzanou skříň. V kuchyni měla dva talíře, hliníkový příbor, otřískaný kastrol a pár konzerv.

Psí máma si pobyla nějakou dobu v nemocnici. Byla dehydrovaná, vysílená, a tak ji museli dát dohromady. A když ji propustili zpět domů, vzali jsme si my pejskaři nad ní dozor. Střídali jsme se u ní a nosili jsme jí nákup, pomáhali s úklidem. Dnes se psí máma opět prochází po sídlišti. Krmí pejsky piškoty, drbe je za ušima a hledá si práci. Pochopila, že tak, jak žije, nemůže žít věčně.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10