Psí parťáci

Když se nám narodila dcerka Adélka, celou dobu jsme přemýšleli, že bychom jí měli pořídit zvířátko. Já i můj muž jsme oba vyrůstali se psy, a tak bylo samozřejmé, jaké zvířátko zvolíme. Jakou rasu ale vybrat? Bydleli jsme v pronajatém bytě a po svém vlastním bydlení jsme teprve toužili. Chtěli jsme proto malého pejska. Finanční prostředky jsme chtěli výhledově investovat do vlastního bytu, případně když se bude dařit, do domečku. Jorkšírských teriérů a čivav je ve všech městech i vískách spousta. Chtěli jsme pejska, který není tak obvyklý, a přesto má vlídnou povahu. Vybrali jsme si Biewer jorkšírského teriéra. Patří do rodiny jorkšíráčků, jen je malinko jinak zbarvený. Má však milou a přátelskou povahu a hodí se také k dětem.

Maxíka jsme si domů přivedli, když měla Adélka první narozeniny. A tak vyrůstala naše dcerka s pejskem. Max byl od štěňátka mimořádně hodný pes. Naši malou miloval, byl poslušný, hravý a doma se neprojevoval hlasitým štěkotem.

Max rostl a rostla také naše dcerka Adélka. Když jsem manželovi oznámila, že se naše rodina ještě víc rozroste, měl obrovskou radost. Poté se nám narodil zdravý chlapeček Michal. To už měla Adélka tři roky a Max dva. Krátce po mém porodu nám ale majitel bytu oznámil, že byt bez našeho vědomí prodal zahraničním kupcům. Noví majitelé byli Rusové. Pro nás to nemělo nic znamenat, podnájemní smlouva trvala dál. Jenže už měsíc od prodeje našeho bytu nám noví majitelé oznámili, že chtějí dvojnásobné nájemné. Ačkoli jsme argumentovali platnou podnájemní smlouvou, kde jsou měsíční náklady vyčísleny s platností ještě dvou let dopředu, nepochodili jsme. Nový majitel nás začal vydírat, že nás z bytu dostane. Provede prý na vlastní náklady „zvelebení bytu“, které nám tak znepříjemní život, že budeme rádi, když mu zvýšené nájemné zaplatíme, nebo utečeme. Vyhrožoval nám odpojením plynu, vody, tepla i elektřiny. Se dvěma malými dětmi by to byla patová situace. A suďte se s bohatými cizinci. Museli jsme rychle najít nové bydlení.

Našli jsme si nový pronájem. Byt byl sice menší, než původní, ale nájemné bylo nižší a nám stačil. A bylo to jen na dočasnou dobu. Rozhodli jsme se totiž koupit si domeček. Na doběhnutí smlouvy o stavebním spoření, z kterého jsme chtěli koupi částečně financovat, zbývaly jen tři měsíce. Proto jsme si nový byt pronajali jen na čtvrt roku a předem jsme celou částku za podnájem složili majiteli. To aby nám zase neprovedl něco podobného, jako původní pronajímatel. Abychom opět nenaletěli na podvodné pronájmy bytu.

Na nový byt jsme si zvykli my i naše děti. Jediný problém byl ale ten, že nový majitel odmítl, abychom v bytě žili i s naším Maxem. Přemlouvali jsme ho, nabízeli víc peněz, všemožně jsme se ho snažili obměkčit. Majitel ze své podmínky neslevil. Maxe jsme museli umístit provizorně do jiné rodiny. Protože já už rodiče nemám a manžel má jen maminku, která je umístěna v domově seniorů, můj bratr žije v zahraničí a manžel je jedináček, museli jsme hledat mezi přáteli nebo cizími lidmi.

Naši přátelé mají ale sami psy, nebo zvířata nesnesou. Našeho psího mazlíčka jsme se rozhodně nehodlali vzdát. Patřil do naší rodiny, byl to kamarád našich dětí, chyběl by nám. Zkoušeli jsme se ptát v práci, a nakonec jsme ze zoufalství podali inzerát. V něm jsme vylíčili naši situaci. Zpočátku se nikdo nehlásil. Zbývaly už jen dva dny, stěhováci byli objednaní, vše zabaleno, a náš Max stále neměl náhradní ubytování. Doslova za pět minut dvanáct se nám ozvala mladá rodina. Manželé měli mentálně postiženého chlapečka, který byl uzavřený do sebe a vyžadoval spoustu času. Nemohli si proto dovolit pořídit si vlastního pejska. Navíc netušili, jaký vliv by případný zvířecí mazlíček na jejich syna měl. Lékaři jim ale sdělili, že by pejsek mohl stav jejich syna zlepšit. Chtěli proto pejska pořídit, jen potřebovali znát reakci chlapečka. Nechtěli psa koupit, a pak se ho zbavovat. Tři měsíce, na které jsme hledali prozatímní bydliště pro našeho Maxe, byly dostatečně dlouhé na to, aby zjistili, jaký vliv bude mít pejsek na syna, a nám by pomohly. Velice pomohly. Rodina navíc bydlela v těsném sousedství bytu, do kterého jsme se stěhovali. Mohli jsme tak Maxe navštěvovat, brát si ho na vycházky, naše Adélka si s pejskem mohla hrát. A hlavně, byli to jediní lidé, kteří nám nabídli pomoc. Předali jsme manželům našeho mazlíčka, oplakali jsme to všichni, dali jsme jim také krmení na celou dobu, po kterou u nich bude, a vysvětlili jim, co má náš mazlíček rád a jaké má v různých situacích chování.

Paní Janička se svým manželem Petrem nám i za svého postiženého synka Petříka slíbili, že můžeme Maxe kdykoli navštívit a bude o něj u nich dobře postaráno.

Přestěhovali jsme se do provizorního bytu a intenzivně pracovali na vyřízení koupě vyhlédnutého domečku. Stál na kraji našeho města, a tak naše Adélka nemusela měnit ani mateřskou školku, a nemuseli jsme měnit ani lékaře a další.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10