Psí věrnost

Bydleli jsme tehdy v malém městečku. Náš foxteriér jménem Zorka byl velmi čilý a nezbedný pejsek, jak už foxteriéři bývají. Maminka měla v té době dvě děti, mého bratra a mne. Dál se musím zmínit, že naši si Zorku pořídili jako malé štěňátko skoro přesně v té době, kdy jsem se narodila, takže my dvě jsme vyrůstaly spolu. Měli jsme maličký travnatý dvorek a zahradu a za domem řeku, kam jsme se často chodili koupat. Když jsem povyrostla a začala se batolit, byly jsme se Zorkou nerozlučné. Nesmírně jsem ji milovala a i Zorka dávala hlasitě najevo nesouhlas, kdykoli jsem se někam hnula bez ní. 

V době, kdy se příběh odehrál, mi byly asi tak dva roky. Už jsem chodila, ale na delší trasy mne dávali do tzv. sporťáčku. Zorka chodila vždycky volně na procházky s námi (tehdy jsme ani nemívali vodítko) a kromě toho byla velmi poslušná a vychovaná.

Maminka se tehdy vracela s kočárkem, odkud jsem vyhlížela upnutá v tzv. kšírách, a se psem z procházky (bratr s námi nebyl). Když míjela obchůdek s potravinami, vzpomněla si, že ještě potřebuje koupit nějakou maličkost do domácnosti. Jenže ten místní konzum byl maličký, téměř se v něm nedalo otočit. A jako naschvál tam byla docela velká fronta. Maminka si představila, jak mne bude složitě dostávat z řemenů, jak budu v obchodě zlobit, jak mne bude za zuřivého se vzpouzení zas dostávat dovnitř (nikdy jsem nedala svou kůži lacino a že jdeme na procházku, věděla vždycky celá ulice). Zaváhala. A vtom dostala skvělý nápad. Na Zorku bylo spolehnutí a věděla, že se ode mne dobrovolně nikdy ani nehne.

Fenka se okamžitě posadila vedle kočárku a dala najevo pohledem, že dřív by ji museli zabít, než by ji od kočárku dostali.

Maminka spokojeně odešla do krámku. Jenže lidé chodili z práce, každý měl dlouhý seznam věcí na papírku a trvalo jistě nejmíň čtvrt hodiny, než je prodavačka obsloužila. Už byla skoro na řadě, když se venku strhl jakýsi povyk, zaskřípaly brzdy a maminka zaslechla zuřivý štěkot naší Zorky.

Vyběhla ven a krve by se v ní nedořezal. Kočár stál uprostřed ulice, Zorka seděla vedle něj a zuřivě štěkala na naši tetu, která se ho pokoušela odtlačit do bezpečí. Ukázalo se, že kočárek se sám od sebe z mírného svahu rozjel (možná jsem k tomu svými pohyby přispěla) a skončil uprostřed tehdy naštěstí nepříliš frekventované ulice. Několik lidí projevilo snahu odvézt jej na chodník, ale Zorka na všechny zuřivě vrčela a odmítala se hnout, takže to všichni vzdali. Nakonec šla kolem teta. Ihned pochopila situaci. Zorku dobře znala, takže na ni laskavě promluvila a klidně uchopila držadlo kočárku. Jakmile se ho však dotkla, Zorka se rozlítila, rozštěkala a zuřivě cenila zuby. Jenže to už přiběhla maminka, celá nesvá z takového shluku lidí a všem řidičům se omlouvala. Lidé se smáli a hlavně oceňovali naši Zorku, jak dovedla stát při mně a ochránit mě doslova proti všem.

Moc na Zorinku vzpomínám. Prožily jsme spolu ještě mnoho krásných chvil. Ráda bych napsala, že žila ještě dlouho a šťastně, ale když nám oběma bylo pět let, někdo ji otrávil. Tehdy jsem poprvé prožila, jak strašně bolí, když člověk přijde o někoho blízkého. 

Od té doby mám ráda psy a věřím, že dovedou být úžasnými přáteli, kteří nikdy nezklamou a dovedou chránit své pány.

Sylvatobi - čtenářka
ChytráŽena.cz