I když se mnohé změnilo, některé chatičky zmizely, velké chaty změnily majitele nebo zcela zchátraly, pořád je to kus kouzelné, a pro nás s vnučkou i pohádkové země. Loni jsme zažily velké hadí dobrodružství, letos měla Sárinka zakázáno přemýšlet o tom, jaképak zvířátko bychom mohly potkat...

Během dovolené sem tam i sprchlo, ale to nám nikterak nevadilo, když se pak  vyčasilo, znovuzrozená příroda krásně voněla. Vydávaly jsme se na kratší procházky po okolí a vnučka, dle vzoru hrdinů z filmu  „S tebou mně baví svět“  po  „půlkilomertru“  zaskuhrala: „Babí, mě bolí nožičky!“  Já na to: „ A které?“  S nenápadným šklebem dodala: „No přece ty moje!“  Ona dobře věděla, že jí to nebude nic platno, bo babička jela podle propracovaného itineráře.

Ve středu jsme navštívily nedalekou chatu, občerstvily se a pak v potůčku pohledaly kamínky na malování. Když na zpáteční cestě rozbolely nožičky i mě, posadily jsme se na velkou kládu u jednoho plotu a odpočívaly. Najednou jsem cítila na ruce, kterou jsem se klády držela, čísi horký dech. „Jé, babí, pejsáček!“  Opravdu tam stál hnědý pes středního vzrůstu a zvědavě nás očichával. Sice přes plot, ale i tak jsem se trochu bála... Nezaštěkal a jak se zjevil, tak nakonec zmizel někde v zahradě. Vnučka pak o něm básnila, než na pokoji pensionu usnula.

Na druhý den byl naplánován výšlap na Přelač a Muřinkový vrch. Ani jsem raději nezmínila, kolik km máme ujít, to by tu malou bolely nožičky ještě na pokoji... V blízkosti toho vrchu je studánka, která prý plní 3 přání. Jen proto jsem Sárinku na tento cíl utáhla. Opakovala si ta přání v duchu celou cestu a vyzvídala, zda to mají být hračky nebo něco pro celou rodinu...

Přibraly jsme košíček, kdyby se zadařilo a vyrazily vstříc lesnímu dobrodružství. První kopeček byla brnkačka, poté jsem raději zpomalila tempo, vydatně jsme posvačily a posouvaly se dál k naplánovanému cíli. Sem tam jsme odskočily do roští a k menším smrčkům, zda tam nebude nějaký  „kloboučnatec“.  Našly jsme opravdu pár pěkných jedinců. Zpomalovaly jsme a já věděla, že ta naše osmiletka  bude za chvíli reptat. Tak jsme hrály slovní hry, občas jsem vytáhla z baťůžku nějaký pamlsek a my se blížily k cíli. Přání byla podána, Sárinka se tajemně usmívala a já si řekla, že bychom mohly jít zpět jen tak lesem a nedržet se „žluté“. To abychom dosbíraly ten košíček a já se mohla pochlubit na WhatsAppu.

Jak jsme se nořily do lesa a široký chodník se ztrácel, nabyla jsem dojmu, že se točíme furt dokola a že jsme zabloudily. Navíc jsem zjistila, že mám vybitý mobil. Jsem orientační ignorant, nějací mravenci nebo mech na stromech jsou  mi šumafuk a křičet o pomoc jsem se styděla. Už už jsem se domnívala, že asi budeme řvát dvouhlasně, abychom přivolaly jiné a zdatnější turisty, když jsem uslyšela nějaký lomoz. No nazdar, blesklo mi myslí, minule had, vnučka si přála raději medvídka, tak už je to tady! Přitáhla jsem holčičku k sobě a vejrala do křoví. Něco hnědého se mihlo, že by liška a k tomu vzteklá? Pokoušely se o mě mdloby...

Najednou stál kousek od nás cizí pes. Sárinka zahlaholila: „Vždyť je to ten ze zahrady, on nás našel!“  Jen nás očichal, zavrtěl ocáskem a zase zmizel, pak se ukázal a pomalu šel. Jakoby na nás volal:  „Holky, za mnou!“

Prodíraly jsme se křovím, neztrácely psa z dohledu a posouvaly se lesem. Asi po dvaceti minutách jsem uviděla široký chodník. Až tam nás dovedla ta psí duše, ještě se otočila, poprvé zaštěkala a pelášila k prvním domkům. Sárinka byla unešená, jak je to chytrý hafík a že už nechce kočičku na doma, ale pejska.

Když jsme sešly k domkům a ocitly se u toho plotu, kde jsme poprvé psa spatřily, slyšely jsme, jak mu páníček vyčiňuje: „Maxíku, ale takhle nesmíš utíkat, nebo budeš uvázaný u boudy...“

Jen já věděla, že psí zachránce vyprovodil nás, zbloudilé ovečky ze „zakletého lesa“  a my díky němu zažily opět neopakovatelné dobrodružství tandemu vnučka-babička.

Hříbky jsem nakrájela a usušila na balkóně, zbytek dovči až na předposlední den, byl ukázkový. Počasí ultra super, vyhrála jsem hru v kostky celkem 10x, Sárinka mě obehrála v maxi pexesu celkem 20x. Pak využila toho, že jsem si četla na balkóně a snědla cca 5 ks zakázaných  čokoládových mlsků. Blinkala celý večer a já, jak jsem byla vytočená z jejího podrazu, uklouzla jsem na rohožce v koupelně a pohmoždila si koleno.

Na druhý den nás dcera vyzvedávala coby totální „invalidy“. Vnučka se spravila po cole, ale já skončila na chirurgické pohotovosti. Kurnik šopa, v lese nic a já  „kleknu  v pidikoupelničce“  u sprcháče. Naštěstí bez zlomeniny, jen bandáž a brufen. No opět super dovolená. K ponaučení i k přemýšlení...Ale tak to má být, už jsem coby marod prolustrovala všechny chaty v Beskydech,      „kaj“  že se vydáme příště. Beru s sebou i mladší Ellinku, jen musím pomlčet o tom psu a bloudění... Jinak by mi ji nepůjčili!

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz